Alfa, Beta, Omega

5.kapitola

Pohled Katherine

Cítila jsem se hrozně zmatená. Bylo mi jasné, že jsem odhalila něco, co jsem asi odhalit neměla... Ale z postoje Alexe se zdálo, že se mu ulevilo. ,,Nemusíš se bát... Naše tajemství by jsi stejně dřív nebo později zjistila..." začal ten největší z nich. Náhle se významně podíval na ostatní a všichni včetně Alexe přede mnou poklekli. ,,Tebe teď musíme chránit. Víš, vlci si vybírají podvědomě ideální partnerku na přenos vlčího genu. Ale není to tak jak si myslíš... Ty dívky mohou být jakéhokoliv věku, ale vlci od osmnácti let nestárnou. Mohou na ni čekat stovky let, než přijde ta pravá. Nemůžeme to ovlivnit a Alexův vnitřní vlk si vybral tebe. A nikomu, koho přijal vlk nesmí nikdo ublížit. To je naše nejvyšší pravidlo." Moje mysl běžela na plné obrátky. Ale svým zvláštním způsobem to dávalo smysl. ,,Můžu už jít?" zeptala jsem se. Potřebovala jsem si to doma sama v klidu přebrat. ,,Chceš abych šel s tebou?" zeptal se Alex. Záporně jsem zavrtěla hlavou. 

Došla jsem domů a zamkla se v pokoji. Najednou se ozvalo bušení na dveře. ,,Katie? Jsi tady?" volal Adrian z chodby. ,,Jo jsem tu, ale nech mě být!" odpověděla jsem. Praštila jsem sebou na postel. Pomalu jsem si ve vzpomínkách přehrávala všechno co se v posledních dnech stalo. 

Ráno na mě Alex čekal ve škole. ,,Jsi v pořádku?" zeptal se starostlivě. ,,Jo jasně." Náhle přede mnou zamával lístky na místní zábavu s několika slavnými hosty. ,,Panebože! Jak jsi to věděl?" zeptala jsem se ohromeně. ,,To ti neprozradím... Vyzvednu tě v sedm. Budu se těšit,"  poslední větu zašeptal a pak zmizel. Zbytek dopoledne jsem strávila s připitomělým úsměvem na tváři. Večer jsem se oblékla to třpytivého topu, černých jeansů a tenisek. Přesně v sedm jsem vyšla před dům a brada mi málem spadla až na chodník. Před domem stálo černé porshe, o které se opíral Alex. To nemůže myslet vážně... ,,Můžeme?" zeptal se s uličnickým výrazem na tváři. ,,Jasně, ale neřekl jsi mi, že jsi zloděj aut," zasmála jsem se. Zvedl ruce nad hlavu. ,,Hele, já nic neukrad!" Vzápětí nahodil uražený pohled. Nevím proč, ale znovu jsem se začala smát. Nasedli jsme do auta vyrazili jsme. ,,No jo! Kolik ti dlužím za ten lístek?" zeptala jsem zděšeně. Musely stát majlant. ,,Nestály absolutně nic... Věř mi, nech to být." 

Po pár minutách jsme dorazili do klubu, zářil všemi barvami. Chtěla jsem se vydat přímo ke vchodu ale Alex mě chytil za ruku a ukázal někam do tmy. ,,Tudy..." řekl s lišáckým úsměvem na tváři. Došli jsme k bočnímu vchodu. On nám sehnal lístky do zákulisí, asi umřu. 

Zbytek večera proběhl v naprosté pohodě a já zjistila, že pod maskou, jenž mu nasadila smečka, se skrývá docela fajn kluk. Odvezl mě domů. ,,Díky moc," řekla jsem se smíchem. Náhle mě smích přešel z domu vyběhl rozlobený Adrian. Tohle nebude dobrý... 

Musím se přiznat, že i já psala tuhle kapitolu s připitomělým úsměvem na tváři :) Na obrázku Katherine a Adrian.