V minulé kapitolce, která byla rozdělená na 2 části, jste mohli vidět 3 příklady toho, jak přijít o nos za pár vteřin. Myslím, že to bylo na jednu kapitolku zatím až až. Dnešní kapitolka bude proto trochu volnější. Už víte o co se jedná? Ano! Jde o zařazování do kolejí 🎓 Takže se dopředu omlouvám za nudnější kapitolku. 😘
Dnes kapitolku věnuji Padfoots_Girl 🙈 Užij si čtení, vynechala jsem kvůli tomu učení 😂😘
Jo a ještě bych chtěla říct, že se několik věcí podobá tomu, co napsala J.K.R., ale lidi, já bych to prostě lépe nenapsala 😂 Bude to takhle nejspíš ještě v pár kapitolkách, ale 99% je výplodem mé fantazie 😂😘
Hermiona:
,,Vidíš jak se tváří?" kývl Ron (Pozn.Autora:Přiznam se, měl to říct Harry a až později mi došlo, že v tomhle ročníku vynechal zařazování 😂) s úsměvem k prvákům. ,,Nikdo z nich si ani nedokázal představit tak podivnou a nádhernou místnost." ,,Mě to nepřestává udivovat do dnes. Je to kouzelné," zakývala jsem v souhlasu s blaženým úsměvem na tváři.
Velkou síň ozařovaly tisíce svící, jež se vznášely ve vzduchu nad čtyřmi dlouhými stoly, u kterých seděli všichni ostatní studenti. Stoly byly plné blyštivých zlatých talířů a číší. V čele byl další dlouhý stůl, za kterým seděli učitelé, a tam teď profesorka McGonagallová odvedla žáky prvního ročníku, takže zůstali stát v řadě tváří v tvář ostatním studentům, a učitele měli za sebou. Stovky tváří, které na prváčky zíraly, v mrkavé záři svící vypadaly jako bledé lucerny. Duchové, roztroušení mezi studenty, vyzařovali nejasné stříbrné světlo. Sametově černý strop byl posetý hvězdami, a kdo četl Dějiny bradavické školy, věděl, že je začarovaný, aby vypadal jako skutečné nebe. Bylo k neuvěření, že tam nějaký strop vůbec je a že se nad Velkou síní prostě neklene obloha.
Profesorka McGonagallová před žáky prvního ročníku mlčky postavila čtyřnohou stoličku. Na její desku položila špičatý kouzelnický klobouk, celý špinavý, odřený a záplatovaný.
Na několik vteřin zavládlo ve Velké síni naprosté ticho. Pak se klobouk lehce zavrtěl a ukázal rysy své ,,zamračené tváře". Pak otevřel ústa a začal zpívat:
Za dávných dob,
když jsem byl mlád
a Bradavice též,
panovala tu jednota,
již jinde nenajdeš.
To čtyři věrní přátelé
rozhodli tehdy spolu
zřídit tu ze všech na světě
nejlepší kouzel školu.
"Společně učme potomstvo,"
řekli a netušili,
že osud brzy zavelí,
aby se rozdělili.
Znal snad kdo lepší přátele
na celém světě širém,
než byli lstivý Zmijozel
s udatným Nebelvírem?
Snad pouze jeden další pár,
o němž nebylo sporu:
Rowenu z hradu Havraspára
Helgu z Mrzimoru.
Co zvrtlo se? Byl opravdu
tak špatný konec nutný?
Nu, já tam byl a povím vám
celý ten příběh smutný.
Dí Zmijozel: "Učme jen ty
co nejčistší krev mají."
Havraspár zas: "My jen ty, co
nejchytřejší se zdají."
A Nebelvír: "Chci toho, kdo
odvahu má a sílu."
Jen Mrzimor byl ochoten
brát všechny bez rozdílu.
Prvotní přátel obavy
zdáli se liché být,
vždyť každý z nich v své koleji
jen koho chtěl, moh mít.
A tak například Zmijozel,
jak říkal jsem už prve,
dál ke studiu přijímal
jen mágy čisté krve.
V Havraspáru pak učit se
jen nejchytřejší směli,
kdo k nebelvírským patřit chtěl,
musel být ctný a smělý.
Ostatní všichni skončili
v dobráckém Mrzimoru
a mezi čtyřmi přáteli
nezdál se být stín sporu.
Tak v naší škole život šel
naoko bez potíží,
čas nesvárů a rozmíšek
už tehdy se však blížil
a čtyři mocné pilíře
bradavického hradu
zachvěly se a začaly
zápasit o nadvládu.
Zdálo se tehdy, že boj ten,
v němž druh se s druhem bije,
neslavným koncem hrozí všem
a škola nepřežije.
Až jednoho dne po ránu
Zmijozel náhle zmizel,
a přestože pře ustaly,
v srdci nám vešla svízel.
Z té nerozlučné čtveřice
tři mezi námi zbyli,
koleje však se nikdy víc,
jak dříve nespojily.
Teď Moudrý klobou klobouk přichází,
vy víte, co se chystá:
do kolejí vás rozřadím
na čtyři různá místa.
Letos však přidám něco víc,
poslechněte, co zpívám:
když dělím žáky Bradavic,
nepěkný pocit mívám.
Plním sic jen svou povinnost,
přesto se trochu zdráhám,
mám obavy, že škole své
do hrobu napomáhám.
Ach, vězte všichni, kdo tu jste,
že naše škola čelí,
jak nikdy ve svých dějinách
strašnému nepříteli.
Teď musíme se sjednotit,
za jeden táhnout provaz,
jinak se zevnitř zhroutíme,
tak zní má zpráva pro vás.
Však už jsem dost vás varoval,
co říct jsem chtěl, to víte.
Přistupte, ať do kolejí
se nyní zařadíte.
