"Mami nemůžu odjet bez rozloučení!" vyhrkla jsem a rozhlížela se na všechny strany, jestli neuvidím Zacha.
"Já vím, zlatíčko, ale musíme stihnout letadlo." namítla máma, ale já zakroutila hlavou. Najednou jsem ho spatřila. Jel na skatu přímo ke mě a v ruce držel nějakou krabici.
"Zachu!" vykřikla jsem a rozběhla se mu naproti. Zach seskočil ze skatu a já mu vletěla do náruče. "Co to máš?" zeptala jsme se, když jsem se od něho odtáhla. Zach ke mě natáhl ruce s krabicí.
"Říkal jsem si, že by si to chtěla mít. Jsou v tom naše společné fotky, a nějaké drobnosti, aby se ti po mě nestýskalo." usmál se.
"Zachu.." zašeptala jsem a cítila jak se mi do očí derou slzy. Bezeslova jsem ho objala okolo pasu a zabořila hlavu do jeho trika. "Nezvládnu to bez tebe."
"Ale zvládneš," Zach se zasmál, ale poznala jsem, že byl falešný. "Najdeš si nový kamarády."
"Nechci nový kamády. Chci tebe."
"Winter musíme jet!" zavolal na mě táta od auta. Povzdychla jsem si a odtáhla se od Zacha.
"Zavolám ti hned, jak přistaneme." slíbila jsem.
"Budu čekat, zimní dívko." usmál se a já si stoupla na špičky, abych mu mohla věnovat pusu na tvář. Potom jsem se radši otočila a vydala se rychle pryč. Když jsem sedla do auta, slzy zvítězili a začali se mi kutálet po tváři.
"Jeď." řekla jsem tátovi a on smutně přikývl.
"Zach může přijet na prázdniny-" začala máma, ale dál jsem jí neslyšela, protože jsem si do uší dala sluchátka. Nesnášela jsem představu, že budu tak daleko od babičky a dědy. Nesnášela jsem to, že nebudu každý den potkávat Zacha.
"Nesnáším vás!" z poslouchání mě přerušil Noahuv hlas. "Nechápu jak nám to můžete udělat!" vytáhla jsem si sluchátka.
"Noahu uklidni se!" nakázal táta, ale Noah se nedal.
"Měl jsem tu celý život a teď mám začít někde v Paříži?!"
"A dost!" vykřikl táta a bouchl do volantu. Carrie vedle mě se rozplakala. "Promiňte." zašeptal táta.
"To nic, Carrie," zašeptala jsem. "Je to v pořádku, sluníčko." Carrie se na mě podívala těma svýma velkýma očima a přestala pofňukávat. Pohladila jsem jí po vláskách. Tohle bude ještě dlouhá cesta.
Celý let jsem prospala. Když letadlo přistávalo, vykoukla jsme ven z okýnka a spatřila Eiffelovou věž.
"Nádhera, že?" ozvala se vedle máma a já si povzdychla. Ano nádhera to byla. Ale Paříž bych brala jako prázdniny, ne jako místo, kde mám bydlet. Když letadlo přistálo, všichni jsme se nahrnuli ven. Držela jsem Carrie za ruku a táta s mámou šli za námi. Noah byl vepředu a měl sklopenou hlavu.
"Proč je Noah smutný?" zeptala se mě Carrie.
"Protože jsme se museli přestěhovat," odpověděla jsem potichu. "Ale nedělej si starosti, Carrie." pohladila jsem jí po vláskách.
"Zavazadla nám doručí do domu," řekl za mnou táta. "Můžeme jít rovnou k autu, které je připravené před halou." Vyšli jsme ven a mě ovanul příjemný větřík.
"Pane Hille!" zavolal na tátu, nějaký muž, který stál u auta. "Zdravím jsem, Catcher. Mám vás zavést do domu."
"Těší mě." odpověděl táta a podal si s ním ruku. To stejné udělala máma. Potom se na nás všichni tři podívali.
"Toto jsou naše děti," řekla máma a široce se usmála. "Carrie, Noah a nejstarší Winter."
"Zajímavé jméno." usmál se na mě a já poděkovala. Když jsme všichni nasedli do auta, Catcher se rozjel. Dívala jsem se z okýnka, mezitím co táta, máma a Catchet vedli nějaký rozhovor. Najednou jsem ale uslyšela svoje jméno. Trhla jsem sebou a podívala se na tátu.
"Paní Lacey má dceru. Je o rok starší než Winter. Myslím, že dokáži být kamarádky." řekl Catcher.
"Slyšíš to Winter? To je dobrá zpráva!" máma mi stiskla ruku a já se ušklíbla. Potom jsem se zase podívala ven. Nechci žádný nový kamarády. Chci Zacha. Vyjeli jsme z Centra a pokračovali klikatou silnicí.
Najednou jsme přijeli k nějaké bráně, která se otevřela a my vjeli dovnitř. Chvíli jsme jeli po cestě mezi stromy, ale když auto zastavilo a já vykoukla ven, nedokázala jsem nic vyslovit. Předemnou stál ten největší dům, který jsem viděla. Vypadal jako z nějaké pohádky.
"Zámek." vydechla vedle mě Carrie a máma se zasmála. Vzala jí za ruku a Noaha objala okolo ramen.
"Co na to říkáte?" zeptal se táta.
"Jak v tomhle domě, můžeme žít sami?" dostala jsem ze sebe. Táta se podíval na mámu a ta opatrně přikývla-
"Ehm, to je další novinka. Nebudeme tady žít sami." odpověděl táta. Dřív než jsem se ho stačila zeptat jak to myslí, vyšla z domu nějaká paní.
"Chrisi!" široce se usmála a sešla schody. Došla k tátovi a objala ho. Potom objala i mámu. Když se od ní odtáhla, podívala se na nás. "A vy musíte být Carrie, Noah a Winter."
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
