Nemám tu být.

1.

Jednoho podzimního dne, kdy slunce prosvítávalo mezi jemnými mráčky a na ulicích pomalu vysychaly kaluže z předchozího deštivého dne, mi mamka řekla, že jsem připravená.
Připravená vědět svou budoucnost.

Jedna z mála našich rodinných tradicí, které opravdu dodržujeme, je nechání si vyložit karty a s nimi i budoucnost. A když už bylo půl roku po mých devatenáctých narozeninách, matka se rozhodla, že jsem připravená. A tak jsme se společně vydaly za kartářkou, ke které už po mnoho generací chodila celá naše rodina. O kartářce se říkalo, že už žije dlouho, celé desítky a stovky let. Podle mě to byla jen stará bába, která chtěla vydělat peníze. Až do tohohle dne.

Když jsme přišly do domu kartářky, všude byly rozvěšené byliny a symboly na ochranu proti zlým mocem. Služebná, která nám otevřela, nám nakázala, aby jsme zůstaly v předsíni a počkaly, až pro nás zajde. Rozhlížela jsem se po místnosti a dýchala jsem všechnu tu směsici vůní, která mě začala uklidňovat.

Když pro nás služebná přišla, byla jsem už naprosto uvolněná a v klidu. Přešly jsme skoro celý dům, než jsme se dostaly k malé, temné místnosti.
,,Dovnitř může jenom slečna.'' obrátila se služebná na matku. Ta přikývla a na povzbuzenou mi stiskla rameno. Potom ode mě odstoupila a služebná mi pokynula, abych vešla dovnitř. Roztáhla jsem tmavé závěsy a vešla jsem do malé místnosti. Vonělo to tu stejně, jako celý dům, ale silněji. Zdi byly tmavé, ale místnost celkově působila příjemně. Na poličkách podél stěn ležely uschlé květiny a svítily vonné svíčky. Kartářka seděla za malým, ebenovým stolkem a dívala se na mě. Za normálních okolností bych ji pozdravila, ale do téhle místnosti se mi hlasité zvuky nehodily. Kartářka ukázala rukou na židli na druhé straně stolu. Přistoupila jsem a posadila jsem se. Prohlédla jsem si kartářku blíž. Vypadala starší, ale rozhodně nevypadala staře. Tipovala bych jí něco kolem padesáti. Byla hubená a celkově drobná, jemné prošedivělé vlasy měla elegantně sestřižené k ramenům. Usmívala se na mě a před sebou měla balíček karet.
,,Co tě sem přivádí děvče?'' zeptala se milým hlasem.
,,Naše rodina sem už po mnoho generací chodí ve vhodném věku, aby jsme zjistili svojí budoucnost. Nemyslím nějak přesně, ale zhruba nějaké důležité body.'' odpověděla jsem jí a pokusila jsem se usmát. Když jsem začala mluvit, zase na mě padla nervozita.
,,Jak se jmenuješ?'' zeptala se kartářka a vzala si do rukou balíček karet.
,,Jane Davisová.'' odpověděla jsem. Začaly se mi potit ruce, a tak jsem se je snažila nenápadně utřít o kalhoty.
,,A kolik je ti let, Jane?''
,,Před půl rokem mi bylo devatenáct.'' Kartářka se na mě zkoumavě podívala, ale nic neřekla.
,,A proč chceš vědět svojí budoucnost?'' ptala se dál.
,,Nevím. Já... Ani nevím jestli jí chci znát. Ale je to tradice. Tradice, kterou dodržujeme už po hodně generací. Asi je správné nechat si taky vyložit budoucnost.'' odpověděla jsem nejistě.
,,Dobrá. Tak tedy začneme.'' kartářka začala míchat karty. Potom je rozkládala na stůl do úhledných hromádek, zase je sbírala zpátky a zase dělala hromádky. A znovu, a znovu. Muselo uplynout alespoň pět minut, když kartářka před sebe vyložila dvě hormádky a usmála se na mě.
,,Kartářství není jen vyložení karet. Musí se na to jít pomalu, opatrně. Jediná chyba a změní se ti celá budoucnost. A pevně stanovené body nejdou změnit. Mám tu dvě hromádky. Jedna ti řekne šťastnou zprávu, jakoukoliv. Druhá ti řekne tu horší. Prvně se vykládá ta lepší.'' Kartářka vezme do rukou jednu z hromádek a začne ji znovu míchat. Po chvíli vyloží čtyři karty a zbytek hromádky položí vedle sošky na stole.
,,Zajímavé. Karty neříkají nic přesného. Jenom jedno slovo. Štěstí.'' kartářka se na mě s úsměvem podívá.
,,A teď druhou hromádku.'' do rukou vezme druhou hromádku a udělá s ní to stejné jako s první. Podívá se na karty a zamračí se.
,,Karty mluví jasně. Tento rok na Vánoce přijde něco a někdo, kdo ti změní život. Ten život změní tím, že ho ukončí...'' vyděšeně se na ní podívám a zvednu se.
,,To, to není možné! Určitě jste se spletla, třeba je tam napsáno něco jiného.'' hlas se mi začal třást a sním se mi začala třást i kolena.
,,Jsem si jistá Jane. Tenhle rok je tvůj poslední.'' řekne kartářka a shrne karty zase na jednu hromádku.
,,Ne, ne, ne... To nemůže být pravda.'' zašeptala jsem, otočila jsem se a rozeběhla jsem se ven z místnosti. Proběhla jsem chodbou kterou jsme přišly, až na druhou stranu domu, kde jsem rozrazila dveře a vyběhla jsem na čerstvý vzduch. Pořádně jsem se nadechla, ale přišlo mi, že se mi do plic nedostává vůbec žádný vzduch. Po tvářích mi začaly stékat slzy. Schovala jsem si obličej do dlaní a rozbrečela jsem se. Po chvíli za mnou vyběhla matka.
,,Jane, co se stalo?'' zašeptala a objala mě. Zabořila jsem si obličej do jejího kabátu a brečela jsem.
,,Mám dva měsíce života mami,'' pronesla jsem mezi vzlyky ,,Jenom dva měsíce.''