Nemám tu být.

4.

Vyšla jsem z domu do zasněžené ulice. Na chvíli jsem se zastavila a jenom jsem se dívala na tu nádheru. Potom jsem se rozešla směrem k jednomu krásnému parku. Když jsem k němu došla, znovu jsem se zastavila a kochala jsem se. Park byl krásný každé roční období, ale v zimě navečer, když už se stmívalo, byl nejkrásnější. Park byl osvětlený malými světélky, které byly zavěšená na stromech. Ty celý park ozařovaly nažloutlým světlem a v kombinaci se sněhem to bylo naprosto nádherné. Přistoupila jsem k jedné z laviček a oprášila jsem si jí od sněhu. Potom jsem se na ní posadila a kochala jsem se parkem. Jako by se kolem mě čas najednou zastavil. Byla jsem jenom já, lavička a park kolem mě. Ani šustění sněhu už se neozývalo. Po chvíli jsem si všimla siluety člověka opírajícího se o strom nedaleko. Stál ve stínu, takže jsem mu neviděla do obličeje, ale podle postavy jsem poznala, že to je muž. Dívala jsem se na něj a on se nejspíš díval na mě. Po chvíli zvednul ruku a zamával na mě. Zamávala jsem mu zpátky a usmála jsem se. Bylo celkem zvláštní si v den své smrti večer mávat s neznámým mužem. Ale nějakým způsobem jsem věděla, že to nebude žádný úchyl nebo vrah. Měla jsem tušení a jako tvrdohlavá holka, znamením beran, jsem se ani nebála. Po chvíli muž vystoupil ze stínu a přišel ke mně. Všimla jsem si, že je vlastně celkem mladý. Tipovala jsem mu něco kolem dvaceti tří let. A potěšilo mě, když jsem si všimnula jeho motýlka.
,,Můžu?'' zeptal se a ukázal na místo na lavičce vedle mě. Přikývla jsem a on se vedle mě posadil.
,,Proč tu sedíš tak sama? Jsou Vánoce.'' zeptal se a já se musela usmát.
,,Na to samé bych se mohla zeptat já tebe.'' odpověděla jsem mu. Nedělalo mi žádný problém si s ním tykat. Všimla jsem si, že mu koutek úst vyjel nepatrně nahoru.
,,Řekněme, že jsem takhle sám už hodně dlouho. Teď je řada na tobě.'' pobídnul mě, když mi odpověděl na otázku.
,,Řekněme, že se dneska má stát něco, co mi změní život.'' řekla jsem stejným tónem jako on.
,,Mimochodem, super motýlek. Motýlci jsou cool.'' dodala jsem a s těmi slovy jsem si trochu rozepnula kabát, aby viděl mého motýlka koukajícího zpod svetru. On se zářivě usmál a podíval se na mě.
,,Jak se jmenuješ?'' zeptal se mě a já se rozesmála.
,,Jane,'' řekla jsem ,,Ty?'' zeptala jsem se ho taky.
,,Doktor.'' opověděl a vstal.
,,Doktor? Doktor kdo?'' zeptala jsem se ho a zvednula jsem se taky.
,,Prostě Doktor.'' odpověděl mi a usmál se na mě. Doktor se rozešel a já se rozešla za ním.
,,Co se má dneska stát tak převratného?'' zeptal se mě Doktor po chvíli.
,,Mám být upřímná?'' zeptala jsem se.
,,Určitě.'' usmál se Doktor.
,,Dneska mám umřít.'' řekla jsem. Takhle naplno jsem to ještě nikdy neřekla, takže mě překvapilo, jak moc smutně ta slova zní. Doktor se zastavil a otočil se na mě.
,,Jak to můžeš vědět?'' zeptal se potichu. Jeho hlas zněl smutně. Překvapilo mě to, jelikož jsme se znali teprve pár minut. Taky jsem si poprvé všimla jeho očí, které vypadaly o mnohem starší, než Doktor.
,,Nechala jsem si vyvěštit budoudcnost...'' zašeptala jsem. Doktor mě chytil za ramena.
,,Ale budoucnost lze přepsat.'' řekl rozhodně, ale já zakroutila hlavou.
,,Ne tahle.'' odpověděla jsem.
,,Víš, já měl taky umřít. Ale jsem tady.'' usmál se na mě. Pokusila jsem se na něj usmát taky, ale moc se mi to nedařilo.
,,Víš jak jsi říkala, že se ti dneska změní život? Měla jsi pravdu, změní se ti. Ale ne takhle.''