Nemám tu být.

6.

Tardis začala hrkat a třást se.
,,Drž se pevně!" křiknul na mě Doktor. Na poslední chvíli jsem se zachytila řídící desky, když sebou Tardis pořádně škubla. Potom všechno přestalo a Doktor se na mě šibalsky usmál.
,,Jsme tady." Nadšeně jsem se na něj podívala a potom jsem se rozeběhla ke dveřím. Těsně před nimi jsem se zastavila a pouze jsem na ně položila ruku.
,,Co je tam venku?" zeptala jsem se Doktora.
,,Cokoliv." odpověděl a přišel ke mně.
,,A je to cokoliv úžasné?" zeptala jsem se a podívala jsem se mu do očí.
,,Všechno ve Vesmíru je úžasné. Záleží jenom na tobě, jak se na to díváš." odpověděl mi Doktor tajemně.
,,Takže to je úžasné." usmála jsem se na něj a otevřela jsem dveře. Nejdříve mě oslepila záře. Když jsem se rozkoukala, uviděla jsem kolem sebe ulice, které jsem ihned poznala. Viktoriánský Londýn. Ten bych já poznala kdykoliv. Usmála jsem se a otočila jsem se na Doktora. Nasadila jsem zadumaný výraz a podívala jsem se mu do očí.
,,Neměla bych se převléknout? Nevím, jestli jsou tady zvyklí na holky v kalhotech a s motýlkem." zeptala jsem se ho.
,,Myslím, že to je v pohodě. Tam kam jdeme nemusíš vypadat viktoriánsky. Jenom ti možná v tom kabátě bude teplo." prohlásil Doktor. Došlo mi, že na sobě mám pořád ještě zimní kabát. Prosmýkla jsem se kolem Doktora k věšáku, kde jsem si kabát pověsila a vrátila jsem se zpátky.
,,Můžeme?" usmál se Doktor a nabídnul mi rámě. S úsměvem jsem se do něj zahákla a vyšli jsme z Tardis. Doktor za námi zamknul a vyrazili jsme uličkami viktoriánského Londýnu. Cestou jsme si povídali, došli jsme si do cukrárny a chvíli jsme si poseděli v parku.
,,Kam vlastně jdeme?" zeptala jsem se ho, když jsme po půl hodině vyšli z parku a zamířili jsme si to další uličkou.
,,Jdeme navštívit mé přátele." usmál se Doktor.
,,Ty máš přátele i tady?" zeptala jsem se udiveně a strčila jsem si do pusy jeden čokoládový bonbon z cukrárny.
,,Já mám přátele všude. Vydej se kamkoliv do Vesmíru a najdeš alespoň jednoho tvora, který bude znát Doktora." prohlásil Doktor pyšně. Pokračovali jsme dál v cestě, až jsme došli do ulice, kde se nacházely větší domy.
,,Kolik těch přátel žije v jednom domě?" zeptala jsem se nervózně.
,,Jsou tři." usmál se Doktor a pobaveně se zasmál, když jsem si nahlas a úlevně vydechla.
,,Copak, čekala jsi dvacet lidí v jednom domě?" usmál se na mě.
,,Při mém štěstí by jich tam bylo tak čtyřicet a pomalu by neměli kde spát." zasmála jsem se. Po chvíli jsme se u jednoho z domů zastavili.
,,Snaž se být milá." špitnul mi Doktor, než zazvonil.
,,Ani mě neznáš..." snažila jsem se něco namítnout, když v tom se otevřely dveře.
,,Co si budete přát lidská verbeži?"