Slzy hvězd: Křišťálová koule

1. Věci ztracené

Suzette Wendelová

Z vedlejšího pokoje ke mně doléhaly známé zvuky. Slýchávala jsem je už tak často, že jsem mohla přesně určit, co se ozve jako další. Nejdřív rány od přibouchnutých šuplíků, potom zavrznutí dveří od skříně, pak tlumené dopady knih na podlahu, šustot papírů na pracovním stole, mlácení všemožnými přihrádkami. Bylo to jako posedlost. Zvuky se všechny mnohokrát zopakovaly v přesně stejném pořadí a nakonec utichly. Věděla jsem, co teď přijde. Další zoufalý výkřik, stejný jako pokaždé.

A přesto jsem si musela zakrýt uši, když prolétal celým domem.

Ach, mami…

Byla jako šílenec. Každý den několikrát prohledávala celou ložnici, znovu a znovu a znovu. Jenomže bezvýsledně. Nikdy nenašla to, co hledala. A tak se to pořád opakovalo, zase a zase a zase. Neztrácela odhodlání, byla pevně rozhodnutá to najít. Odmítala věřit tomu, že to se prostě nestane.

Všechno to začalo, když asi před rokem a půl táta zemřel. Když jeho letadlo spadlo z nebes a dodnes nikdo nezjistil, co se pokazilo. Jeho bratr letěl ten den s ním a jen o vlásek unikl smrti. Byl tím jediným, který slyšel a tátova poslední slova a naštěstí si je i zapamatoval. Slova, jež zněla, jako kdyby je pronesl blázen.

Já si je nikdy nedokázala všechna zapamatovat. V hlavě mi utkvěla jen jedna věta, ta poslední. Strejda mi vždycky říkal, jak naléhavě ji táta vyslovil.

Střežte křišťálovou kouli, nesmíte o ni přijít.

Znělo to tak obyčejně. A všichni bychom si nejspíš mysleli, že to bylo jen blábolení člověka, který se ocitl na pokraji smrti a už ani pořádně nevěděl, co vlastně říká, kdyby se nestala jedna věc. Ta křišťálová koule, o které mluvil, ta stejná, kterou dal mamce v den jejich zasnoubení, se ztratila. Zmizela doslova ze dne na den. A tak se mamka, která jeho slovům věřila od samého začátku, rozhodla, že ji zase najde. Jenomže se jí to nikdy nepovedlo. Přesto se však nevzdala a pokračovala dál, odhodlaná nepřestat, dokud neuspěje.

Jenže já se začínala vážně obávat, že se z toho všeho zbláznila. Smrt milovaného muže, tři dcery na krku, nátlak v práci a ještě tohle… Ztratila se poslední věc, co jí po tátovi zbyla, a o které navíc tvrdil, že si ji z nějakého důvodu musíme hlídat. Bylo toho na ni prostě moc.

Vypadalo to, že pro dnešek už s pátráním skončila. Bezpochyby z toho byla zase naprosto zničená. Povzdechla jsem si a zamířila ke dveřím svého pokoje, který jsem sdílela s o rok mladšími dvojčaty. Nebylo dobré nechávat teď mamku samotnou, i když se nás snažila přesvědčit, že se o to nemáme starat. A jelikož obě moje sestry zrovna teď nebyly doma, šla jsem za ní já.

Seděla uprostřed ložnice na posteli, co byla pro jednoho zbytečně velká, a zírala do země. Blonďaté vlasy jí zplihle visely podél tváře, jako kdyby už i ony ztratily poslední zbytky vůle a vyzařovala z nich jen ta obrovská ztráta. Když ke mně vzhlédla, viděla jsem slzy v jejích modrých očích skrytých za kulatými obroučkami brýlí. Statečně se na mě však usmála.

,,Děje se něco, Suzette?” oslovila mě celým jménem, jako to dělala pokaždé. Pro ostatní jsem byla vždycky jen Suzie, celým jménem mi říkala jenom ona.

,,Nic,” posadila jsem se vedle ní. ,,Jen jsem si chtěla popovídat. Jaký jsi měla den?”

,,Nemusíš mě kontrolovat, Suzette, jsem v pořádku. A netvař se tak překvapeně, že vím, proč jsi sem přišla doopravdy. Kolikrát jsem vám opakovala, že se o to nemáte starat?” pohlédla na mě napůl vyčítavě, napůl rezignovaně.