Slzy hvězd: Křišťálová koule

8. Věci opuštěné

,,Máš tušení, jak daleko je ještě ta zatracená chajda?"

Evelyniny kroky mě dohnaly a srovnaly se s mými. Vzhlédla jsem k ní. Tvářila se nabručeně, jako kdyby se ze všeho nejraději otočila a zamířila zpět k domovu. Jenže to nesměla, kvůli nám ostatním, a věděla to. Musela si uvědomovat, že ji potřebujeme, ji a její nebojácnou povahu. Možná to žádná z nás nevyslovila nahlas, ale v srdci jsme to dozajista cítily všechny. Že kdyby se obrátila ona, ona, která se z nás vždy nechala zastrašit nejméně, nejspíš bychom už neměly dostatek odvahy pokračovat dál. Ne kdyby ta nejodvážnější z nás stočila své kroky zpátky.

,,Nemám," zakroutila jsem pomalu hlavou. ,,Nevím, kde přesně stojí, z toho paprsku to nepoznám. Ani z mapy, je nakreslená jen nahrubo."

Protočila očima. ,,To jsem si myslela. Nevíš vlastně nic a my ostatní ještě míň. My jsme to světlo ani nezahlídli a spolíháme jenom na to, že ti nehráblo a fakt ho vidíš."

,,Fakt ho vidím," ubezpečila jsem ji tiše poněkud dotčeným tónem ,,Myslela jsem, že tohle jsme si už vyjasnily."

,,Jo," nasadila na okamžik lehce omluvný výraz. ,,Já jen... Ty vidíš světlo, Claire má šílený sny a Agnes si povídá s knížkou - s lítající, magickou knížkou, sakra!" rozhodila rukama. ,,Ale já..."

,,Ty vidíš jen to, co i my ostatní," dokončila jsem pomalu.

,,No, jo," kývla s rozmrzelým výrazem ve tváři. ,,Ne že bych si stěžovala, to fakt ne. Jenom mi to přijde prostě divný, že mně jako jediný se to vyhnulo." Uchechtla se a pohlédla mi do očí. Na okamžik skoro jako bych se dívala do tváře jejího dvojčete, když slabě hlesla: ,,Proč zrovna mně?"

,,Já nevím, Ev," kousla jsem se do rtu a zavrtěla hlavou. ,,Možná jsi psychicky mnohem silnější než my. Možná se ti nic nadpřirozeného zkrátka nedokáže dostat do hlavy."

,,Možná," souhlasila až příliš rychle, zatímco klopila oči k zemi. Sledovala jsem ji s obavami zračícími se v těch mých.

Měla strach. Strach z toho, že to, že přímo jí se žádné nevysvětlitelné věci nestaly, něco znamená. Něco vážného. Něco zlého. Možná že nakonec se jí stane cosi, co dalece přesáhne vidění světla, sny a propojení s knihou. Něco, co vynahradí všechen ten čas, kdy zůstávala stranou.

A já se začínala bát s ní.

,,To je fuk," zvrdl její pohled, když ho konečně odlepila od země a znovu se zadívala vpřed. ,,Doufám, že ten dům už není daleko. Víš určitě, co děláš a kam nás vedeš?"

Zadusila jsem v sobě povzdych a odpověděla jí: ,,Za odpovědmi." A poté mi nezbylo než věřit, že skutečně vím, kterým směrem se máme dát.

Za světlem.

Za tím samým světlem, které dnes časně ráno ve chvíli odchodu zahalilo celý náš dům modravou kupolí. Takovou, jaká se utvořila okolo mě a mých sester, aby nás ochránila před spáry temnoty. A nyní chránila náš domov. Nepochybovala jsem, že vše, co jsme v něm zanechaly, zůstává v naprostém bezpečí. Nebyla ochrana, jíž bych věřila více. Žádná jiná stěna totiž nedokázala zastavit temnotu.

Rozhlédla jsem se kolem, hledajíc očima tváře zbylých dvou dívek. Kráčely bok po boku několik metrů za námi, mlčky, s vážnými výrazy v obličejích. Agnes mezi prsty obou rukou svírala popruhy plátěného vaku, v němž před pohledy všech ukrývala onu knihu, jež zapříčinila tolik nemyslitelných událostí. Knihu, se kterou podle všeho byla spojená mnohem víc než kdokoli z nás ostatních. A Claire, s očima upřenýma na špičky svých nohou, vypadala, jako kdyby se snad už nikdy neměla nahlas šťastně rozesmát. Jako kdyby i její srdce zahalil závoj žalu přesně jako to mamčino.