Slzy hvězd: Křišťálová koule

11. Věci skryté

,,Jak to zatraceně myslíte, že tam byla celou dobu?" zamračila se Evelyn a založila si ruce na hrudi. Jako by měla ve tváři jasně vepsáno, že si myslí, že se z nás Ochránkyně pokouší udělat blázny. A že ona rozhodně nebude patřit k těm, kteří si něco takového nechají líbit.

 Ani já jsem nerozuměla tomu, co Georgia řekla. Její slova mi nedávala žádný smysl, jako kdybych snad ztratila schopnost v nich ten smysl najít. Nemohla tam být celou dobu. Mamka by si jí musela všimnout, vždyť každodenně prohledávala celou ložnici. A právě v onom šuplíku, jenž přišel pokaždé na řadu jako první, nakonec svou křišťálovou kouli nalezla.

 ,,Byla tam celou dobu," zopakovala Ochránkyně znovu. ,,Jenom jste ji neviděly."

 ,,To bych teda řekla, že neviděly," ušklíbla se Evelyn.

 Mrkala jsem, stále ještě nechápavá. Copak to jde? Nenalézt něco, co je stále na tom stejném místě, na něž se každý den díváte? Pokud ovšem nemyslí…

 ,,Takže to máme brát tak, že byla… neviditelná?" Agnesino obočí vystřelilo vzhůru. Avšak dokončila mou úvahu za mne a vyřkla ji.

 Znělo to vskutku směšně a pochybně. Ale kdyby se mi někdo před pár dny pokusil namluvit, že spatřím mračno temnoty, uvidím létat knihu a bude mě střežit světlo hvězd, nevěřila bych mu ani slovo. A přesto se to stalo. Co když bylo tedy opravdu možné i toto? Jaké jiné vysvětlení by mohlo existovat?

 ,,Neviditelná není přesně to správné slovo," opravila ji Juniper. ,,Ale v podstatě máš pravdu."

 ,,Vy jste šílení," zavrtěla Evelyn odmítavě hlavou. ,,Tak mi to teda vysvětlete, jestli je to pravda. Jak se mohla zneviditelnit, odhmotnit nebo co já vím, co to teda podle vás udělala?"

 Ochránkyně si mezi sebou vyměnily zvláštní pohledy.

 ,,Abyste pochopily, co se s vaší koulí stalo, musíte nejdřív porozumět ještě jedné věci," promluvila po chvilce Georgia. ,,Slzy hvězd nejsou jen náhodné pojmenování."

 Chtěla jsem se zeptat, jak to myslí. Chtěla jsem vědět, proč se tak jmenují. V tom okamžiku však Claire vytrhla Agnes z rukou knihu a prudce rozevřela její desky.

 Zaskočená jsem se na ni zadívala. Listovala v ní jako smyslů zbavená, jako by se ze všech sil pokoušela něco najít. Až se nakonec zastavila na jedné z prvních stran, přejela po ní prsty a obrátila knihu k Ochránkyním.

 Byla otevřená na straně, kde se vyjímala ona překrásná, tajuplná kresba.

 ,,Plačící hvězdy," zašeptala blondýnka sotva slyšitelným, slabým hlasem.

 Strnula jsem. Upírala jsem na svou mladší sestru šokovaný pohled a z hlavy jako by se mi v tom okamžiku vytratilo všechno ostatní. Promluvila. Claire promluvila! Snad to bylo jen slaboučké špitnutí, avšak promluvila. Ze srdce mi spadl jeden z těch největších kamenů, jež mi jej zatěžovaly. Znovu jsem slyšela její hlas. Nepatrně, ale přesto.

 Promluvila.

 Zaplavila mě nevýslovná úleva.

 A spolu s ní také zmatení. Hleděla jsem na kresbu, již mi Claire ukazovala, a nedokázala porozumět tomu, co naznačuje.

 Z nebes se dolů snášely postavy. Téměř jako kdyby padaly. A těm nejblíže k zemi mezi prsty přitisknutými ke tvářím proklouzávaly slzy. Slzy, které dopadaly na zem pod nimi.

 Slzy hvězd. Hvězdné slzy. Náhlé pochopení se prohnalo mou myslí jako záblesk jasného světla. Prudce vzhlížíc jsem upřela pohled na Georgii. Ty postavy na té kresbě…