Slzy hvězd: Křišťálová koule

4. Věci podivné

Evelyn na mě upřela vyděšený pohled. Ve světle zářící klenby okolo nás vypadala její tvář zvláštně namodrale. Jako kdyby strávila hodiny venku v příšerném mrazu. A stejně tak zněl i její ochraptělý hlas, když na mě promluvila.

,,Co to bylo?!”

,,Netuším...” hlesla jsem v odpověď a přála si, aby můj hlas nezněl tak roztřeseně – ačkoli oproti jejímu se zdál pevný a klidný. ,,Co teď?”

,,J-já nevím, nepůjdeme se podívat?”

,,Ne!” vyjekla okamžitě Claire. ,,Ne, to je pěkně špatný nápad…”

,,Jenže co když ten někdo, kdo křičel, potřebuje teď nutně pomoc?” vydechla roztřeseně starší z dvojčat.

,,A pak budeme nutně potřebovat pomoc i my!” pronesla slabě mladší.

Nastalo hrobové ticho. I bouře venku jako by nabírala druhý dech. Na pár okamžiků jsem slyšela jen prudké dopadání nedoceněných slzí nebes na sklo, jinak nic. Přesto mi ale připadalo, že ticho všude kolem mě křičí, že mi drásá uši svým vřískotem, ochromuje mě.

A něco ve mně se v tu chvíli pohnulo. V tom ohlušujícím tichu se najednou cosi úplně změnilo. Jen díky jedinému pohledu, který jsem vrhla po té podivné zářivé kupoli obklopující nás ze všech stran.

Když jsem si znovu prohlédla onu zvláštní, stříbřitě modrou stěnu, celou mou duší se náhle rozlil nepochopitelný, nicméně příjemný, hojivý klid. Jako kdyby ze mě najednou veškerý strach opadl, zmizel kdesi v hloubi srdce, opustil mě. Stála jsem tam a jediné, co jsem dokázala vnímat, byl ten úžasný klid.

Vždyť stíny z toho mraku temna na nás nemohly. A ve srovnání s děsem, který mě zaplavil, když jsem to mračno spatřila, se náhle zdálo všechno ostatní jako pouhá malichernost. Tady za tou stěnou světla se mi nemohlo nic vážného stát.

Nebála jsem se. Už ne. Ne o sebe, ne o sestry. Zůstala ve mně jen jedna poslední obava – o dívku, které patřil hlas, jenž se před chvilinkou roznesl celým domem.

,,Asi tu zůstaneme, máš pravdu,” vyrazila ze sebe Evelyn v tom okamžiku, modré oči upřené na Claire.

,,Já ne.”

Obě dvě se do mě v tu ránu zabodly pohledem, ve tvářích výraz napovídající, že to považují za pořádnou hloupost a pošetilost.

,,Jdu dolů,” oznámila jsem jim narovinu. Nemohla jsem tu přece jen tak zůstat. ,,Ta holka, co křičela, nemá žádnou zářící kupoli, aby ji ochránila před těmi stíny nebo co to bylo.”

,,Zářící kupoli?”

,,Stíny?”

,,Nepraštila ses do hlavy? Co to prosím tě meleš?” zamračila se Evelyn. ,,Jaká kupole a jaký do háje stíny?”

Zamrkala jsem a ukázala na stěnu světla. Byla kousíček od mých prstů, málem jsem se jí dotýkala. ,,Tahle přece.”

,,Suzie…” pípla Claire, ,,tady ale žádná kupole není.”

Zůstala jsem na ni jen bezhlesně zírat. Její slova mi znovu a znovu rezonovala v hlavě, jako ozvěna. Jak to myslí, že není? Vím snad, co vidím. A vidím rozzářenou zeď oddělující nás tři od zla tam venku.

,,Ale je!” pootevřela jsem překvapeně ústa, když jsem se konečně trochu vzpamatovala. ,,Copak ji nevidíte? Zahnala stíny z toho temnýho mračna, drží nás teď pod ochranou, aby na nás nemohly…”