Slzy hvězd: Křišťálová koule

2. Věci nalezené

,,Všechno je to až moc podezřelý.”

Věnovala jsem krátkovlasé brunetce jdoucí po mém boku tázavý pohled. Mířily jsme společně do naší maličké knihovny, jak jsme se včera večer dohodly, než se přihodila ta záležitost se šílenými sny. Až doposud mezi námi panovalo nezvyklé ticho.

,,Celá ta záležitost s Claire, tátou, koulí a hvězdama,” objasnila mi Evelyn.

,,Hvězdy,” povzdychla jsem si unaveně. ,,Co s nimi pořád všichni mají?”

,,Netuším,” mykla rameny. ,,Ale je to naprosto ztřeštěný.”

,,To mi povídej,” zamumlala jsem si pro sebe.

,,Od tý doby, co táta umřel, už není snad vůbec nic normální,” zkonstatovala. ,,Všechno se to podělalo. On se před smrtí zachoval jak šílenec. Mamka se z toho zbláznila taky. A teď i Claire?”

,,Myslíš, že Claire…” polkla jsem, ,,že Claire už taky není tak úplně v pořádku?”

,,Slyšela jsi ji včera přece sama,” rozhodila rukama. ,,Nebo ne?”

,,Jistěže,” sklopila jsem pohled k svým botám.

,,To normální rozhodně nebylo,” pokračovala.

,,Já vím,” vzdychla jsem nešťastně.

,,A nemyslím si to jenom proto, že mlela něco o padajících hvězdách.”

,,Tak proč?” zadívala jsem se na ni nechápavě.

,,Nepřipadá ti, že to, co řekla, jsi už někdy slyšela?” pohlédla mi zpříma do očí.

,,Ne, nepři– počkej,” zarazila jsem se. Vtom mi to došlo. Údivem jsem vykulila oči. ,,To. Snad. Ne!”

,,Je to prakticky zkrácená verze toho, co tehdy řekl táta,” shrnula to za mě Evelyn. ,,Padající hvězdy, šířící se temnota živená lidským hříchem, krev vykupitele a to tajemný dítě, ztělesnění dokonalosti. V podstatě je to úplně to samý, jenom to shrnula míň větama.”

,,Nemohlo to být tím, že jsme se před spaním právě o tomhle bavily?” nadhodila jsem s nadějí v hlase.

,,Možná,” připustila. ,,Ale víš, co si myslím?”

,,Co?” kousla jsem se do rtu.

,,Táta měl před smrtí nějakou vidinu,” prohlásila rozhodně. ,,Tu pak popsal svými posledními slovy. A Claire teď viděla úplně to stejný.”

,,Ale to přece není možné,” zakroutila jsem pomalu hlavou s nevěřícným výrazem ve tváři.

,,Rozhodně by to možný být nemělo,” souhlasila. ,,Ale napadá tě snad nějaký jiný vysvětlení?”

S tím otevřela dveře nevelké cihlové budovy, ke které jsme právě dorazily, a vstoupila dovnitř. Naše konverzace na tohle téma byla u konce. Tedy alespoň prozatím.

Vtáhla jsem do nosu příjemnou vůni dřeva, knih, růží a kávy, kterou byla naše knihovnička pokaždé cítit, a zatoužila hodit všechny tyhle starosti za hlavu. Přestat se nechat ubíjet skutečností, že naše rodina není a nejspíš ani nikdy nebyla a nebude normální.

Očima jsem si přejížděla těch několik regálů přecpaných knihami a pohledem se zastavila na výpůjčním pultě mezi dvěma vysokými okny přímo naproti dveřím. Na okenních parapetech i přímo na něm postávaly vázy a květináče s bílými růžemi. Vedoucí knihovny, paní Cooperová, tyhle květiny milovala. Byla jimi posedlá skoro jako moje mamka tou svojí koulí z křišťálu. Říkávala, že jedině jejich vůně může navodit tu správnou atmosféru – spolu s dotykem té, co se vznáší z každé knihy. A na kávě byla zase závislá Agnes Cooperová, dcera vedoucí, která toho zastala dost možná víc než její matka.