Slzy hvězd: Křišťálová koule

5. Věci nemyslitelné

Slyšela jsem, jak Evelyn prudce přirazila okno, jak venku znovu hlasitě zaduněl hrom, jak na mě sestra mluví a jak mi všechna její slova splývají v nesrozumitelný šum. Ale jediné, co jsem právě v tu chvíli dokázala, bylo zírat na ten stůl. Přesně na místo, kde před několika málo minutami ležela mamčina tolik dní, týdnů, měsíců hledaná křišťálová koule. Všechno to pátrání, všechny její dlouhé noci, které kvůli ní probděla… Všechno se to upínalo k jedinému okamžiku, který pominul tak rychle, jako když blesk protne nebesa. A tohle bylo hromobití, jež po sobě zanechal.

Ta koule byla vším. Trápením i štěstím. Prokletím i nadějí. A najednou se ze všeho stalo nic. Takovou dobu ji mamka hledala, tolik sil kvůli ní ztratila, tak moc ji to poznamenalo… A proč? Kvůli hloupému nic.

Místnost ozářil další záblesk jasného bílého světla. Ohlušující rachot na sebe nedal dlouho čekat. Jako by se celý dům otřásal v základech. Jako by i ony hrozily, že se zhroutí, přesně tak jako ty moje.

Žít důležitou roli v příběhu, neupadnout po smrti v zapomnění, zanechat po sobě ozvěnu. To jsem si v dnešní den přála. Ale nyní se ozýval neodbytný tenký hlásek, volající po něčem jiném.

Ta koule měla svou roli, roli v životě nás všech. A bezpochyby na ni nikdy, nikdy nezapomeneme, ač se třeba navěky ztratí. Zanechá ozvěnu v příběhu, jenž zasahuje mě, mamku, Evelyn a Claire… Avšak jakou? Bolestnou, slzami protkanou a plnou beznadějných, nikdy nevyplněných přání.

Nechci mít takovouhle vzpomínku. Chci po sobě zanechávat lásku a štěstí, ne… tohle. Raději zemřít v zapomnění, než aby po mně zbylo něco takového. Snad bych mohla být jen oslnivě zářivý záblesk. Takový, který všem, kdo ho spatří, zanechá po sobě mžitky před očima – budou ho vidět ještě dlouho poté, co pohasne, ač svítil jen na okamžik.

Oči se mi naplnily slzami. Kéž by takovouto ozvěnu zanechala křišťálová koule…

Na rameno mi prudce dopadla ruka patřící mojí sestře. Škubla jsem sebou. Otočila si mě k sobě, nevšímajíc si vylekaného zalapání po dechu, jež se ze mě vydralo, neboť mě na okamžik nemilosrdně vyrvala z náručí rozbouřených myšlenek.

,,Vnímáš mě?!” stiskla mi rameno pevněji, než bylo nutné.

,,Evelyn, ta…” hlesla jsem, neschopná pokračovat kvůli sevřenému hrdlu. Připadalo mi, že jestli řeknu ještě jediné další slovo, rozpláču se.

,,Samozřejmě že ne,” povzdechla si frustrovaně a pustila mě. ,,Ptala jsem se, jestli jsi zavírala to okno?”

Zmohla jsem se jen na letmé přikývnutí. Na víc jsem v sobě nedokázala najít sílu. Ach, pro všechno na světě. Až to zjistí mamka…

,,Tak jak je sakra možný, že bylo teď zas otevřený?”

Nereagovala jsem. Vůbec nijak. Proč řeší hloupé okno? Na tom teď přeci vůbec nesejde! Jediné, na čem právě záleží, je to, že mamka už tohle ani náhodou nemůže zvládnout. Strach a zděšení z tohoto zjištění mi znemožňovalo jasně myslet.

,,Suzie!”

Jak se tohle vůbec mohlo stát? Před pár minutami tady přece ležela. Kam jen zmizela? Proč se tohle stalo, proč?!

,,Suz!”

Cítila jsem neodbytné slzy deroucí se mi ven z očí. Za všechno můžu já. Mamka mi věřila a já ji tak moc, tak hrozně moc zklamala. Selhala jsem na plné čáře. Ta koule byla smysl jejího žití a já dopustila, aby se ztratila.

,,Suzette, sakra! Vrať se do reality!”

Teprve zvuk mého celého jména přehlušil hlasitý šum vln úvah v mé hlavě, jež se přes sebe a mne přelévaly jedna za druhou, nedávaly mi jedinou možnost se nadechnout. Teď jsem konečně dokázala vystrčit hlavu nad jejich bouřlivou hladinu.