Slzy hvězd: Křišťálová koule

9. Věci matoucí

 Hleděla jsem na onen výjev před sebou s očima rozšířenýma hrůzou. Claire vedle mě zavzlykala. Agnes proťala vzduch hlasitým výkřikem, jenž mi pořád dokola jako ozvěna tisíců křičících hlasů rezonoval v hlavě. Nedokázala jsem odtrhnout zrak od ostré, lesklé čepele, jež se mé sestře zarývala do kůže. Stačilo by přitisknout ji pevněji jen o vlásek.

 Slyšela jsem, jak se Evelyn ostře nadechla. Na okamžik jako by se zastavil čas celého světa. Jediný pohyb a nůž jí roztrhne hrdlo.

 Chtěla jsem vykřiknout, rozběhnout se k ní, pomoct jí. Udělat cokoli, jen ne nečinně stát na místě. Jenomže sotva jsem vykročila kupředu, postava za Evelyn ji popadla za vlasy a hlavu jí zvrátila dozadu.

 Zajíkla jsem se. Sestra zalapala po dechu a já se marně pokusila zachytit pohledem její. Zrak upírala k obloze, hruď se jí zrychleně zdvihala a opět klesala. Ruce měla zaťaté v pěsti, jako by si chtěla zpřelámat prsty.

 ,,Jestli uděláš ještě krok," vydralo ze z hrdla postavy za ní zasyčení, ,,zabiju ji."

 Zamrzla jsem na místě jako socha vytesaná z ledového strachu, stále neschopná odtrhnout oči od své sestry. Za její zakloněnou hlavou jsem rozeznávala obrysy toho, kdo ji držel. Až doposud zůstával schovaný za Evelyniným tělem, nyní jsem však spatřila hlubokou tmavomodrou kápi, jež mu zakrývala tvář.

 ,,Nic ti neudělala," vydechla jsem zoufale směrem k postavě. ,,Prosím…"

 ,,Nevykládej mi o její nevinnosti, stíne," uslyšela jsem znovu ten syčivý hlas. ,,Ani o svojí. Plýtváš silami. Myslíš, že nevím, proč jste tady?"

 Otevřela jsem pusu, abych něco řekla, abych zopakovala to slovo, jímž mě postava označila, abych jí řekla, že ať už tím myslela cokoli, mýlila se, avšak nedostala jsem příležitost.

 ,,Jestli to víš, tak máte fakt děsnej způsob jak vítat návštěvy," zavrčela na ni Evelyn. ,,Můžeš dát ten nůž dolů? Neměla jsem v plánu ti ublížit a už to začíná být pěkně nepohodlný, takže – "

 ,,Nevím o žádné návštěvě. Když nepatříš k nám, musíš patřit k nim," přerušila ji postava hlasem plným ledu.

 Zamrkala jsem, překvapená a nechápající. Patřit k nim? Ke komu? Vyslovila to tónem, ve kterém jako by byl obsažený všechen chlad světa. Za koho nás považovala?

 ,,Nepatřím k nikomu," odsekla jí má sestra. ,,Jediný, co chci, jsou odpovědi, tak laskavě dej ten nůž pryč od mýho krku."

 ,,Kdybys k nikomu nepatřila, nikdy bys nás nenašla."

 Zalapala jsem po dechu, stále nerozumíc jedinému slovu. Co tím myslí? Nenašla? Ale proč jsem to potom dokázala?

 ,,Proč jako?" Uměla jsem si představit, jak se má sestra při těch slovech mračí. Dělávala to vždy, když věci přestaly dávat smysl. A nyní jsem větě pronesené tou záhadnou postavou nerozuměla ani já.

 ,,Co jsi zač?" naklonila hlavu lehce ke straně a já spatřila pramen černých vlasů, jež jí tím pohybem vyklouzl zpod kápě.

 ,,A co seš zač ty?"

 ,,Snažíš se mě zmást, stíne?"

 Už zase. Zase použila to slovo, zase nás nazvala takhle. Proč? Nerozuměla jsem tomu. A spolu s porozuměním upadala i má naděje na objasnění. Jako bych měla odpověď téměř na dosah, ale jen o kousíček k ní nedosáhla. Jako by mi již byla sdělena, avšak já ji neslyšela.

 ,,Nevím, kdo si sakra myslíš, že jsem," zaťala Evelyn ruce v pěsti, ,,ale než mě podřízneš, mohla bych dostat pár odpovědí, prosím?"