Slzy hvězd: Křišťálová koule

14. Věci klamající

Plán byl asi takovýhle – projít zrcadlem, aby si toho naše dobrá kamarádka Anastasica nevšimla, dostat se k ní do hradu a nenechat se chytit, najít kouli a fofrem se vrátit zase zpátky sem. Snadný jak facka, no ne? V cestě nám stály jenom stíny, pravděpodobně ochranný kouzla kolem a vevnitř jejího královskýho sídla, další stíny, jiný stíny a počkat – už jsem zmínila stíny? A samozřejmě jedna vzteklá ženská, co se snaží ovládnout pár světů. Tak to nebude nejmenší problém, do hodiny jsme zpátky. Zatracená práce.

 Juniper odněkud přitáhla velkou mapu, kterou teď měla rozloženou na jídelním stole. Nemusela jsem se ani ptát, co na ní je. Svět, do kterýho se chystáme vlízt. Svět jménem Ezari, jak jsem se dozvěděla. Černoška si jezdila prstem po cestičkách jak Agnes před chvílí po řádkách svý knihy a vysvětlovala, jak přesně se dostaneme do Anastasičina hradu.

 ,,Potřebujeme sem na kopec," zabodla nakonec ukazovák do nějakýho bodu a já se naklonila nad stůl, abych líp viděla.

 ,,A kde přesně se nachází brána?" chtěla vědět Suzette. Což byla dobrá otázka. Doufám, že někde blízko.

 ,,Tady," sjela Juniper dolů k okraji mapy a já pochybovačně nadzvedla obočí.

 Tak to blízko rozhodně nebylo. Přesně jak jsem se bála.

 ,,To je kolik, sto kiláků?" nadhodila jsem schválně přehnaný číslo a čekala, že se zasměje a uklidní mě.

 ,,Sedmdesát," upřesnila ale a já nasadila maximálně útrpný výraz. To si dělá srandu. Tolik?

 A v tu chvíli mi jaksi došla další věc.

 ,,Řekni mi, že v tom světě jezdí autobusy."

 Tentokrát už se Juniper zasmála. A když viděla můj pohled, hodně rychle zase zmlkla. ,,Ne, to nejezdí."

 ,,Jasně," rozhodila jsem rukama. To jsem si mohla myslet. ,,Takže jako půjdeme těch sedmdesát kilometrů pěšky."

 ,,Celých ne," zavrtěla hlavou. ,,Jen kus, k jednomu ze sídel Ochránců. Tam přespíme a druhý den se svezeme další úsek cesty kočárem."

 No tak to fakt úplně mění situaci.

 ,,Kočárem?" zopakovala jsem nevěřícně. ,,Jaký že tam mají století?"

 ,,Odpovídá zhruba našemu středověku."

 ,,Výborný," uchechtla jsem se. ,,No to je fakt výborný. To se tam Suzie bude líbit."

 Hodila po mně pohledem, ale nic neřekla, jen trochu stiskla rty. Škubla jsem rameny. Stejně se brzo zase uvolnila a se zájmem zadívala na mapu, jak jsem čekala. Dávno se naučila z podobných poznámek rychle oklepat.

 ,,Kolik dní tedy ta cesta zabere?"

 ,,Když všechno půjde dobře, asi čtyři."

 A když nepůjde, klidně celý týden. Nebo dva. Nebo čtyři. Zapíchla jsem oči do tečky znázorňující Anastasičin hrad a přivřela víčka. Ta ženská mě vytáčela každým okamžikem víc. Nejdřív si ukradne kouli a pak se kvůli ní budu muset trmácet – měla bych trávit míň času se Suzette – nejmíň čtyři dny pěšky ve světě, kde nejspíš neexistujou ani zpevněný silnice, hádám.

 ,,A co bude, až tam dorazíme?" promluvila Claire tónem, jako by čekala, že něco strašnýho. Což jsem ale čekala taky. I když teda těch sedmdesát kilometrů jen tak něco nepřekoná.

 ,,Tak projdeme skrze stíny okolo jejího hradu," prohlásila ale Juniper.

 Div jsem se nezadusila na vlastní slině. ,,Projdeme čím?"