Slzy hvězd: Křišťálová koule

18. Věci nesnesitelné

Na začátek vám přináším menší shrnutí všech důležitých událostí, které se v posledních kapitolách příběhu staly. Myslím, že to asi všichni oceníte. :D

Holky prošly do Ezari skrz zrcadlo v domě Ochránkyň, zatímco Georgia a matka Juniper od nich odlákávaly pozornost stínů. Jejich cílem momentálně je dostat se do sídla Ochránců v Zeweiah, kde proberou další postup. Krátce po průchodu se staly dvě věci – Juniper ucítila něco jako zlou předtuchu a udělalo se jí špatně, a na Evelyn a Claire zaútočila stínová příšera, které se podařilo zranit Claire nohu svými drápy.

Ještě tu noc došly do místní vesnice. Následující ráno Agnes nepříliš opatrně mluvila v hostinci o věcech, o kterých by neměla, protože v Ezari anglicky přece nikdo nerozumí. Pak se vydaly na další pochod a Juniper konečně prozradila, proč je koule tak důležitá. Podle jisté legendy dokáže odhalit polohu místa, kde se nachází jezírko tvořené tekutými hvězdnými slzami – nejmocnější „věc“ ve světech. Anastiasica se k němu zřejmě chce za pomoci koule dostat, ale napřed musí přinutit mamku holek, aby jí řekla, jak z koule tuhle informaci získat.

Potom Evelyn označila Claire za zbabělce a fňuknu. Krátce nato se přihnal kyselý déšť následovaný i normálním silným deštěm, který trval několik hodin. Než přestal, dorazily holky do lesa, ve kterém natrefily na kluka visícího hlavou dolů za kotníky ze stromu. Toho jim následně Juniper představila jako svého staršího bratra Jaylona.

✴✴✴

Jaylon. Zajímavý. Musela jsem se ušklíbnout nad Pameliným vkusem na jména, protože to se fakt hned tak nevidělo. Kam se hrabe Juniper, tohle znělo ještě víc blbě. Aspoň že zkratka Jay celkem ušla, ale vážně, jak jména svých dětí vymýšlela? Náhodně seskládala písmena? Nebo se prostě rozhodla, že musí komplikovat život úplně všem ve svým okolí?

Ale jméno vem čert, to mi koneckonců mohlo být a taky bylo naprosto ukradený. Zajímalo mě jen, jestli ho budu chtít praštit, hned jak otevře pusu, nebo až po nějaký době. Prosím, ať není tak nesnesitelnej jako jeho sestra. Nic víc jsem si nepřála.

Možná ještě aby se mu visením hlavou dolů fakt prokrvil mozek a aby tím pádem řekl jako první věc něco aspoň trochu chytrýho. Jenže to bych nejspíš chtěla moc.

Určitě bych chtěla moc.

Když mu Juniper pomohla držet se zase hezky při zemi, objali se, jak kdyby se rok neviděli, a něco si chvíli šeptali. Asi celkem úzký sourozenecký vztah, což bylo samozřejmě hezký. Jen jsem doufala, že se nezakládá na společných povahových rysech. Potom zvedl meč, co se povaloval v trávě, hodil si na záda batoh, jednu ruku položil sestře kolem ramen a zvědavě se rozhlídnul kolem sebe.

„Páni, ty sis konečně našla kamarády?" povytáhl obočí a v tmavých očích se mu pobaveně blýsklo. „Už jsem si myslel, že se snad dřív naučím caridsky, než k tomu dojde.“

Jo. Definitivně jsem si přála moc. Co jsem taky čekala, když jsme ho našly, jak jsme ho našly.

Juniper ho praštila do ramene v přátelštějším gestu, než jaké jsem od ní zatím viděla. „To těžko, jsi ztracený případ.“

„Možná, ale ne tolik jako ty v sociálních interakcích,“ mávl rukou a pak se zamračil, jako by si něco uvědomil. Vzápětí si začal urovnávat vlasy, který mu, jak jinak, trčely do všech světových stran. Předem prohranej souboj. „Takže si vedeš domů návštěvu?“

„V podstatě," kývla Juniper po chvíli tichýho přemýšlení. Jeho poznámku nechala vyznít naprázdno, stejně jako pokaždý ty moje. Už jsem chápala, odkud má praxi. „Dost důležitou.“