Slzy hvězd: Křišťálová koule

✴ Prolog ✴

Do místnosti vnikaly první sluneční paprsky toho dne. Vysoká okna zdobená lomeným obloukem a barevným sklem jim dodávala purpurové, azurové a smaragdově zelené tóny, takže celý hlavní sál působil skutečně působivým dojmem. Skoro jako by ho zahalovala duha. Světlo ozařovalo mohutné zdobené sloupy krášlící stěnu naproti oknům, podlahu z bílého a černého mramoru, velké dvoukřídlé dveře z ebenového dřeva a vyvýšený stupínek na opačné straně místnosti. Na něm stál vysoký, bohatě zdobený královský trůn ze zlata, stříbra a mnoha dalších kovů zdobených zvláštními runami. Vypadal opravdu majestátně.

Jenomže pohodlný rozhodně nebyl, jak už také zjistila žena usazená na něm. Tvářila se chladně a kamenně, ve tváři se jí nemihl ani náznak sebemenších emocí. Tmavě zrzavé vlasy spletené do elegantního copu ostře kontrastovaly s její nesmírně bledou pletí. Na kadeřích jí spočívala zlatá koruna přesně s padesáti dlouhými tenkými hroty čnícími dobrou stopu nad její hlavu. Pod každým z nich se leskl a třpytil velký diamant vybroušený do tvaru slzy temně černé barvy. Barvy, která se téměř přesně shodovala s tou, jež sídlila v královniných očích.

Rhianna momentálně odolávala velice silnému pokušení začít bubnovat prsty do opěrky, ale ovládala se. Věděla, že si nesmí dovolit dát najevo své současné rozpoložení. Pozornost veškerého služebnictva v sále se upírala na ni. A správná královna nesmí prozradit své emoce. Tak to učili ji a stejně to i předávala dál. A tak dál zůstávala sedět strnule jako socha zahalená v širokých a slavnostních zlatočerných šatech a zachovávala si kamennou tvář.

Kde jen ta zatracená Anastasica vězí?

Rhiannina nejstarší dcera dnes dosáhla přesně pěti set let života. Podle pravidel a královnina slibu již konečně nadešel den, kdy měla Anastasica převzít vládu a usednout na královský trůn. Vládkyně ani trochu nepochybovala, že její dcera by moc tím získanou dokázala zpracovat, dokonce by se jí jistě povedlo nabýt další.

Možná až příliš další moci. Kdyby se jí to povedlo, stala by se téměř nezastavitelnou.

Rhianna věděla, že stárne. Žila a panovala nad svou říší už tak dlouhou dobu... Celých pět set let, na den přesně. Trůn převzala v okamžiku, kdy se jí narodila budoucí dědička. Ujistila se tím, že titul vládce zůstane v její rodové linii a nepřejde na žádné jiné příbuzné. A ačkoli královna chodila po tomto světě již téměř celé tisíciletí a na jejím vzhledu se to skoro nedalo poznat, strasti stáří se už začínaly projevovat a jejich příznaky již nebylo možné nadále ignorovat a popírat. Nic na světě už jí nemohlo pomoct to zastavit, ledaže by byla natolik naivní a důvěřovala hloupým povídačkám, které kdysi jedna chůva vypravovala jejím malým dcerkám. Nechala to dojít příliš daleko, než aby jí její čáry dokázaly mladí ještě o pár desítek let prodloužit.

S každou další vteřinu jsem blíž a blíž smrti. Proč jí to, u stínů, tak dlouho trvá? Jen mrhá mým drahocenným časem!

Královna střelila rychlým pohledem po služebnictvu stojícímu nejblíž trůnu. Všichni stáli bez pohnutí, ale rudovláska poznala, že začínají být netrpěliví. Jak by taky ne, Anastasica měla dorazit už před půlhodinou. Znovu odolala nutkání proklít svou dceru několika nadávkami naprosto nevhodnými pro ženu jejího postavení a poněkud prudce se napřímila, jako kdyby tím snad mohla donutit dveře naproti trůnu, aby se otevřely dokořán a nějakou neviditelnou silou doslova vhodily nejstarší z princezen přímo k jejím nohám, ať už se momentálně zdržuje kdekoli. Chtěla tu záležitost vyřídit co nejdříve. Protože Rhianna rozhodně nehodlala splnit vše, co slíbila. Nebo alespoň ne dnes.

Konečně! Dveře do sálu se rozlétly. A v nich, svým vzhledem působící skoro jako anděl pomsty, stála právoplatná dědička trůnu. Princezna Anastasica.