Seděl jsem u počítače a editoval vlog z dnešního dne. Ve studiu jsem byl neobvykle sám. Natáčí tady i můj kamarád Tomáš, ale ten tu není, musel jet na nějakou oslavu narozenin.
Chybělo jen přidat hudbu k poslední části záběrů z noční prahy, a dokončit rozloučení.
Po půl hodině editování jsem to už konečně dokončil a začal nahrávat na YouTube. Mezitím, co se video nahrávalo, vzal jsem si svůj mobil a šel si sednout na šedou pohovku. Hned co jsem zapl mobil, vyskočily na mě všelijaké zprávy ať už od fanoušků, nebo kamarádů. Jedna mě tam ale zarazila. Zvedl jsem nad ní překvapivě obočí. Byla od Tomáše.
Ahoj Honzo, je mi to blbý, ale něco se mi posralo v autě, mohl by jsi pro mě přijet? Autobus jede za hodinu... stálo tam.
Dalo mi práci abych se nerozesmál, prostě Tomáš. Šílený, vtipný, nezodpovědný sprostý a úžasný kluk... počkat. Doopravdy jsem řekl úžasný? To znělo krapet... zvláště.
Popadl jsem mobil, klíče od auta a studia, nedojezený tapiokový puding, a mou dokonalou pláštěnku z Tokia, která se pro nastávající deště stala víc než praktickou.
Po cestě bych se mohl zastavit u Danči, problesklo mi hlavou. Pomalu jsem nasedl, vykašlal se na jakékoliv vlogování, a nastartoval. Start/stop vypnuto? Fajn, můžu vyjet.
Zpoza okna jsem se díval na rozlehlou krajinu. Venku bylo sychravo a chladno. Ještě, že jsem si vzal tu pláštěnku... Za chvíli jsem už parkoval před náměstím, kde byla pizzerka. Zaparkoval jsem, vytáhl klíče ze zapalování a vyšel z auta. Co jsem vyšel z auta, začaly se mi na pláštěnce objevovat čerstvé kapky deště. Rychle jsem zamkl auto a pospíchal k Danči. Nesměl jsem si namočit vlasy, déšť by mi zrušil objem. Nasadil jsem si kapuci a poloběhem se dostavil k Danče. Měl jsem štěstí, ještě tady byla.
,,Ahoj!" zvolal jsem po vstupu do pizzerky. Nikdo se neozýval, tak jsem si vysvlékl bundu a zavěsil je za háček. Šel jsem chodbou směrem k místnosti, kde se daná pizza vytvářela.
,,Ahoj Honzo!" všimla si mě Danča a promluvila jejím mírně pisklavým hlasem.
,,Co tu děláš? Jdeš si pro pizzu?" zeptala se hned.
,,No, psal mi Tomáš, že se mu pokazilo auto a jestli bych pro něho nemohl přijet," při jméně "Tomáš" se mi zjevily chloupky na týlu. ,,Tak jsem toho využil a jdu si vzít pizzu s majestátním okrajem," dodal jsem.
,,Jasný, jdu si nachystat ingredience,". Jen jsem jí odkýval a šel se usadit na pohovku.
"Bude to trvat, tak pro něj zajeď, a mezitím to tady budete mít hotový." Mile se usmála. Občas mám pocit že je moje druhá máma. V tom dobrým samozřejmě.
Tomáš mi poslal přesnou adresu kde je, nasedl jsem zpátky do svého dokonale vyhřátého auta s nádherným designem, a rozjel se za nevlastním bratrem. Bylo zvláštní mu tak říkat, vlastně jsem ho nikdy jako příbuzného nebral, spíš pro mě byl nejlepší kamarád.
"Whats up boy!" Nasedl s úsměvem do auta. Známý úsměv, známý hlas. Tak typické rysy v obličeji. Pozdrav jsem mu oplatil.
"Dneska jsem normálně šel po ulici hele, a tam nějaká holka na mě tak zakřičela miluju tě tomáši! A všichni na mě čuměli jak na exota." Ušklíbl se.
"Ne že by si nebyl." Poznamenal jsem se smíchem.
"Jo no." Odpověděl.
"A co teda ta holka? Máš alespoň její číslo?" Konečně by se mi potvrdilo že není na kluky...
"Hele mám, byli jsme spolu na kafi, teď slavíme dvouhodinový výročí, a je to mezi námi hrozně vážný tyjo." Řekl absolutně vážným hlasem. Prudce jsem zrychlil a zatočil, abych stihl přejet za oranžovou.
"Kdy bude svatba?"
"Za týden v LA, bude to pecka." Ujistil mě stále vážně.
Dál už jsme nemluvili. Cítil jsem se tak... zvláštně. Nedokázal jsem popsat ten pocit. Přemýšlel jsem. Proč se v blízkosti Tomáše cítím tak...nervózní? Když ho uvidím, zrychlí se mi tep. Nedokážu se dívat nikam jinam, než do jeho očí. Čisté jako klidné moře. Co tohle všechno znamená? Cítím snad k němu něco?
Z mého přemýšlení mě vyrušil jeho klidný hlas.
,,Kam jedeme? Neměli jsme jet do studia?" zeptal se udiveně.
,,Sorry, zapomněl jsem ti to říct. Než jsem pro tebe jel, stavil jsem se ještě do pizzerky," objasnil jsem mu to.
,,Majestátní okraj?" zasmál se a upřel na mě svůj zrak.
,,Yeah, babe," zavtipkoval jsem. Na chvíli jsem se na něho podíval, protože neodpovídal. Byl zaskočený. Nechápavě jsem zvedl obočí. Všiml si mého gesta a otřásl hlavu.
,,Ehh já.. Nic, jen jsem si na něco vzpomněl." odpověděl a zabodnul svůj pohled na opačnou stranu. Ode mě.
"Na co?" Zeptal jsem se.
"Ale... to je jedno, nestarej se." Mávl neurčitě rukou. Nechal jsem to být. Znám ho natolik dobře, že vím, teď z něj nic nedostanu.
"Ehm... Tak vystoupíme?" Prolomil ticho. Řídil jsem skoro automaticky, nedošlo mi, že jsme už na místě.
"Jo ... jo jasný" kývl jsem a vystoupil. Danča na nás už čekala s pizzou, jen jsme si jí vzali, zaplatili, a odešli zpátky do tepla.
Kapky deště bubnovaly na okna studia. Sledoval jsem nové video od PewDiePie, a potichu si přál prorazit jako on. Něco dokázat, nebýt jen další malý youtuber v bezvýznamné zemi. Nenávidím to.
"Jsi okey?" Zeptal se Tomáš od stolu. Jedl chipsy, a drobil mi na klávesnici, ale já ani neměl sílu ho okřikovat. Stejně neposlechne.
"Leze na mě depka, ale bude to ok." Uchechtl jsem se. Nebude. Protože ty to děláš těžší Tome.
,,Honzo?" prolomil opět ticho.
,,Hm?" projevil jsem beze zájmu.
,,Víš, že jsme kámoši a můžeme si říct všechno, že?" promluvil.
,,Ehh.. Jo," znervózňoval mě, dost.
,,Takže? Co se děje?" zeptal se a přisunul si židli blíž ke mě. Ta vzdálenost mezi ním a mnou se mi líbila. Co to říkám? Honzo ty ses totálně zbláznil!
,,J-já nic," odpověděl jsem rychle a stoupl si. Těkal jsem očima všemožně po stole a hledal mobil. Když už jsem ho konečně našel, popadl jsem klíče od domu a chtěl rychle vypadnout. To by mě ale nesměla zadržet Tomova omotaná ruka kolem mé paže. Ihned se mi udělala husí kůže.
,,Kam jdeš? Co se to s tebou děje?" pokládal jednu otázku za druhou. Neměl jsem na to. Cítil jsem, jak každou chvíli vybouchnu.
,,Nic, prosím pusť mě," promluvil jsem konečně.
,,Ne, dokud nezjistím co se s tebou děje,". Nemohl jsem mu říct pravdu. Nepochopil by ji. Necítí to stejné, jako já.
,,Já prostě nemůžu! Už to nevydržím! Já... Tome prostě něco k tobě cítím..." a to byla ta chvíle, kdy jsem vybouchl. Poslední větu jsem ale zašeptal. Tomáš nechápavě zvedl obočí a mírně pootevřel pusu. Svůj stisk na mé paži povolil, tak jsem toho využil a vysvlekl se mu. Utíkal jsem směrem ven a nevnímal za sebou křik Tomáše.
,,Honzo, sakra stůj!" řval za mnou. Rozhodl jsem se zastavit, stejně to už je v prdeli.
,,Co chceš?! Já vím, že jsem totální kretén! Nechápu, co to do mě vjelo!" nevydržel jsem to a řval z plných plic.
,,Nejsi kretén!" zmírnil.
,,A to jako proč?!" byl jsem pořád ve stresu z toho, co se stane. Sklopil hlavu k zemi.
,,Honzo, já... cítím to samé,". Tím mi doslova vyrazil dech. Netušil jsem, že by to u něho bylo stejné. Vzal jsem mu bradu mezi prsty a nasměroval mu pohled na mě. Nevydržel jsem to a konečně ho plným chtíčem políbil. Bylo to neskutečný. Ruku jsem položil vedle jeho hlavy a líbal ho dál. Sjel jsem svou rukou k jeho boku a začal mu stahovat triko.
"Ne tady..." zamumlal mi do polibku. Nechtěl jsem se odtáhnout, co řeknu? Udělám? Tohle bylo jednodušší.
Pomalu jsme se odtáhli, a on se usmál.
"Pojď zpátky do kanceláře." Zamumlal. Jako v tranzu jsem tam došel, a sledoval jak Tom zamkl.
Pomalu ke mě přišel.
"Nemůžu uvěřit že tohle je realita." Zašklebil se, a znovu mě políbil na rty. Opatrněji, plný energie. Své ruce mi přenesl na záda, čímž si mě přitáhl blíž.
Vnímal jsem jen jeho rty, teplé, jemné, dokonalé rty které my dokázaly přivodit tak dokonalý pocit bezpečí, jako žádné jiné.
Znovu jsem se dotkl lemu jeho trička, a přetáhl mu ho přes hlavu. On mě napodobil.
Naštěstí se neodtáhl, neměl jsem čas myslet na to, jak vůbec vypadám.
Položil jsem Tomáše na pohovku a začali jsme si zároveň svlékat poslední kousek oblečení na našem těle. Po sundání boxerek jsme byli oba úplně nazí. Na chvíli se mi zatajil dech. Nečekal jsem a začal jsem jezdit po jeho chloubě nahoru a dolů. Celou tu dobu vzdychal mé jméno. Chvíli jsem ho takhle mučil. Pak jsme si vyměnili pozice. Podepřel jsem si hlavu o opěrku na pohovce a nadzvedl jsem své nohy. Začal opakovat stejné pohyby, jako já před chvílí. Teď jsem já vzdychal jeho jméno. Za chvíli jsem pocítil, že už budu. Tomáš to pocítil také a tak se narovnal. Dělali jsme úplně stejné pohyby navzájem. Stačila chvilka a všechna bíla tekutina vyrazila na povrch. Oba jsme se pak svalili na sebe. Ležel jsem na jeho hrudi, a poslouchal jeho srdeční tep. Miluju ho tak moc.
