EXILE (Sequel of HOSTAGE) |LS|

1. kapitola

    Aye guys!
    'M back! Did you miss me? Okay takže tohle je sequel pro HOSTAGE (snad chtěný). Pracuju na něm už dýl, ale nebyla jsem si jistá, jestli to mám vydat. But... Here we are!
    Tahle část působí jako spíš Prologue s něco málo přes 450 slov, ale další jsem se snažila protahovat, i když tohle není zrovna moje silná stránka.
Doufám, že jste nikdo nezapoměl na tento story, kdyby jo nebo jste ho náhodou nečetli, najdete první čast jménem HOSTAGE na mém profilu.

  Tato počáteční čast je věnována človíčku, co mě vlastně přemluvil, abych tohle vydala a tímto mu chci strašně poděkovat, že byl tím finálním impulsem, který jsem potřebovala ❤❤
   Děkuju samuelzatloukal 🖤
 
   
   Nadechl jsem se čerstvého ranního vzduchu, když jsem vyšel z ložnice na skromný balkón. Když mi pohled padl na krabičku cigaret na kulatém skleněném stolku, dostal jsem na jednu nikotinovou tyčinku chuť, ale Liam nesnášel, když jsem kouřil. Zase bych schytal nějakou přednášku o tom, jak je to nezdravé. Dělá to často a přitom jsem dospělý.

   Vlastně... dnes oslavuju své dvaadvacáté narozeniny.

   Ale přesto se nemůžu chlubit tím, že se můj život někam pohnul.
   Někdo by tohle všechno kolem mě nazval úspěchem a to obrovským úspěchem. Mám přeci práci, domov a nový život. Ale já mám pocit, že jsem se zasekl na místě a nevím jak dál. Nežiju. Přežívám. Je to nějakých pět let, co jsem utekl od Harryho. Je mi dvacet dva a netuším, co od života chtít. Možná se taky bojím, že cokoliv si najdu a přinese mi to štěstí, mi ihned život zase vezme. Je to tak celý můj život.

  Někdo by se asi určitě divil jak to, že jsem nejel hledat Nialla a říct mu, že žiju. Pravda je taková, že já mám strach sotva vyjít z baráku. Vždycky mě to stojí hodiny přemlouvání, abych vstal a vyšel ven. Vždy musím provádět různá uklidňující cvičení.  A to bych měl jet přes půl světa do cizí země a riskovat, že mě zase Harry najde a unese?

   Ne, díky.
   Raději jsem doufal, že na mě Niall už zapomněl nebo si myslí, že jsem mrtvý.
   Vím, je to ode mě sobecké a hlavně zbabělé, ale já už se nedokázal jinak zachovat.
   Takže teď žiju s Liamem, který se pro mě stal něčím, jako je starší bratr nebo dokonce otec. Je taky o pěkných osm let starší. Stará se o domácnost a stejně tak o mě, jako bych byl jeho vlastní. Pomáhal mi najít práci v místním baru, i když z toho nebyl zrovna nadšený, protože se o mě bojí.

   A to stále nezná celou moji minulost. Nakonec ze mě vypadlo jen to, že jsem utekl z domu za přítelem, od kterého jsem následně také utekl, protože mě podvedl. A jak jsem se tak poslouchal, došlo mi, že já vlastně v životě pořád jen utíkám.
  Jsem absolutní zbabělec. Ale který blázen by se stavěl jeho osudu do cesty, když je tím osudem samotný Harry Styles?

   Když jsem tak přemýšlel nad jeho jménem, přišlo mi i na mysl, co asi dělá. Uběhlo pět let a já ve světě neslyšel o ničem zásadním, co bych přisuzoval jeho činnosti. Možná už s touhle branží přestal, možná ho zabili, možná jen pokračuje, možná mě hledá. Ne... to je blbost. Nehledal by mě. A i kdyby tak jedině z důvodu, že by mě chtěl zabít.

   Třeba se bojí, že jsem ho nahlásil a proto se skrývá ještě víc.
   A proč že jsem ho vlastně nenahlásil?

   To sám nevím.
   Možná se doopravdy bojím čelit své minulosti.

   A to mě vlastně ani nenapadlo, že mi sama minulost zaklepe na dveře.