I'll protect you [FINISHED]

Trauma

Sans P.O.V

,,CO?!CO?!CO?!" Vykřikl jsem, když mi někdo zaťukal na hlavu. Zmateně jsem se rozhlížel kolem, až mi pohled sjel na hihňající se Tori. Hodil jsem po ní pohled na stylu: ,,Jako vážně?"
Potom jsem koukl na hodiny. ?!. Spal jsem jenom půl hodiny!
,,Hehehe...tak jak na tom je??" Zeptal jsem se se starostí v hlase a šel si nalít kafe.
,,Je na tom vcelku dobře... naštěstí má jen rozedřená zápěstí, nalomenou lícní kost a ránu na spánku...-"
Torielin hlas přerušil zvuk tříštícího se skla.
Sykl jsem bolestí a Toriel vyděšeně zalapala po dechu.
Z konečků prstů mi odkapávaly kapičky krve.
(Pozn. Autora: ano...undertaleským kostlivcům teče z ran krev...jak jinak vysvětlíte červenou tekutinu na Sansově tričku při Genocide run?? Že by Ketchup??)

Stál jsem na místě a snažil se ignorovat tepavou bolest v řezných rankách. Toriel ke mě přišla s obvazem v ruce a pomalými pohyby mi zavázala pořezanou dlaň.
,, Promiň, Tori..." omluvil jsem se, když jsem měl ruku ošetřenou.
,,Nemusíš se za nic omlouvat..." odpověděla mi.

Uklidil jsem ze země střepy a hadrem utřel zbytek rozlitého překapávaného kafe.
Chtěl jsem jít už do postele, ale Tori mě ještě zastavila.
,,Ehm...ještě na něco jsem se tě chtěla zeptat..." kývl jsem tak pokračovala.
,,Jak se k tobě chovala, když si ji našel?" dokončila větu.
,,Ehm... vcelku normálně, ale když jsem ji sem nes, tak byla celá napjatá..." Řekl jsem potichu.
Podrbala se za uchem a řekla:
,,Tak hlídej Papyruse, dobře? Aby ji ZATÍM neobjímal a tak... Přece jenom.. Frisk teď potřebuje čas,"

Místo odpovědi jsem zívl, mávl rukou a popřál Tori dobrou noc.
Šouravým krokem jsem došel před dveře do svého pokoje. Než jsem vešel, ještě jsem koukl na Papyruse a na Frisk. Spali jako nemluvňata...jako by se nic nestalo.
Zalehl jsem do postele a s výhledem na strop se mi pomalu začaly zavírat oči. Nechal jsem je spadnout a konečně jsem usnul...
(With opened eyesockets 😂😂 just KIDding)

(uprostřed noci)

Probudilo mě vrznutí dveří. UUUUGGHHH!!! Kdo zas otravuje? říkal jsem si v duchu. Podepřel jsem se loktem a cvaknul vypínačem u stolní lampičky. Jakmile se světlo rozlilo po pokoji, viděl jsem, že u dveří stojí Frisk. Promnul jsem si oči, abych lépe viděl. ,,Co se děje, srdíčko?" Pak jsem se zarazil. Uhh...Jak sem ji to právě nazval?? Sedl jsem si a rukou jí pokynul, aby si sedla vedle mě. Pomalým krokem došla k posteli a sedla si na ni. Držela si ode mě asi půl metrový odstup a ten jsem trpělivě dodržoval.

Pomalu se na mě podívala a ve světle lampy ji byla vidět velká modro-fialová modřina, která se táhla od spodního víčka přes celou tvář.
Na chvilku mi zčernaly oči a následně se Frisk začaly po tvářích koulet slzy.
,,Ale,ale...shh.." poposedl jsem si blíž a hladil ji po vlasech. Její hlava mi klesla na hruď a její slzy se mi vsakovaly do trika.
Přes vzlyky se jí podařilo něco vyloudit. ,,*Sob* Měl si *sob* pravdu..." Mlčel jsem, protože jsem chtěl aby pokračovala. Frisk měla vždycky problémy se s něčím svěřit a já byl první, kterému se svěřila potom, co se stalo..ahem...to co se stalo. Sám s tím mám trochu problémy...
,,Ve všem jsi měl pravdu," přestala brečet a její hlas ji už skoro nepřeskakoval.
,,Měla jsem přestat... kdybych-kdybych tě poslechla, tak by...
I v tom, co se stalo... předtím...
V tom si měl taky pravdu...moje ODHODLANOST dostane každého do problémů..." Tyhle řeči jsem už nechtěl poslouchat... Tak jsem ji zvedl obličej tak, aby jsme si vzájemně dívali do očí a přitiskl naše čela k sobě.

,,Hej... přestaň takhle mluvit, jo? Tvoje ODHODLANOST nás všechny dostala sem, pokud se nemílím, ne?" Mrkla a po tváři ji stekla slza.
,,A teď k tomu proč si sem přišla uprostřed noci..."
,,Měla jsem noční můru..." Zašeptala a pak dodala: ,,Mohla bych tu zůstat s tebou? Prosím?"