I'll protect you [FINISHED]

Jsme rodina

Howdy!!
Tak jsem tu s další kapitolou 😇
Snad se vám bude líbit 😋

S trhnutím jsem se probudila. V hlavě mi pořád zněla Sansova věta.
Zajímalo by mě, co z nás bude zítra... Proto jsem to resetovala. Protože jsem nechtěla být jeho nepřítel, ale ani přítel. Chtěla jsem, aby jsme byli rodina.
Uvědomila jsem si, že jsem ve své posteli a ne na nepohodln éžidli. Kdo mě sem přenesl? Pomyslela jsem si v duchu. Nakonec jsem nad tím pokrčila rameny. Půjdu se za ním podívat... řekla jsem si. Cítila jsem se strašně sama, když jsem věděla, že Sans leží za protější zdí, zraněný a v bezvědomí. Pomalu jsem si sedla a prohrábla si vlasy. Budík, ležící na nočním stolku ukazoval jednu hodinu ráno. Vstala jsem, obula si papuče a potichu jsem se vykradla ze svého pokoje. Otevřela jsem dveře od Sansova pokoje a pomalu šla k jeho posteli. Ležel ve stejné poloze jako když ho tam Toriel včera dopoledne položila. Sedla jsem si na židli a hlavou mi výřilo spoustu myšlenek. Jestli na něj mám být naštvaná, že se do toho také zapletl, nebo mu být vděčná, že mi chtěl pomoct. Pohladila jsem ho po obvázaném zápěstí a hlavu si položila na postel.
Slyšela jsem ho klidně oddechovat a po chvíli jsem znovu usnula.

Ughhh... kde to jsem..? Proč je všechno.. rozmazané? Zamrkal jsem a pohled se mi po chvíli zaostřil. Díval jsem se na strop ve... své ložnici? Poznával jsem ty plakáty, který tam mám nalepený. Se zatnutými zuby jsem pomalu otáčel hlavu a pohled mi sjel na Frisk, spící s položenou hlavou na posteli. Jak dlouho jsem byl mimo..? ptal jsem se sám sebe.
Natáhl jsem třesoucí se ruku s obvázaným zápěstím a pohladil Frisk po hnědých vlasech. Zatřepotaly se jí víčka a pomalu otevřela modré oči.

Probudila mě něčí ruka, co mě začala hladit po vlasech. Pomalu jsem otevřela oči a pohled mi okamžitě padl na Sansův znavený obličej s menším úsměvem na tváři. ,,S-Sansi? Jak ti je?" zeptala jsem se se starostí a položila jeho ruku zpátky na postel, aby ji nenahámal. Sans se sarkasticky uchechtl. ,,Tak, jak vypadám, heh... Hrozně.." Pozvedla jsem jedno obočí.
,,Nebolí tě něco?" Zavrtěl hlavou. ,,Nelži mi," řekla jsem přísně. Unaveně si povzdechl.
,,Vážně mám být upřímnej? Připadám si, jako kdyby mě kopl kůň, srazil tank s rychlostí pendolina... počkej, vím přesněji, jak to popsat," zhluboka se nadechl a pokračoval.

,,Ok, takže si představ.. k******ou dobrou vílu s pohádkovými kecy z nějakého za****ého vílího světa! Hází na mě pitomý třpytky, kterými mi rozbíjí všechny kosti v těle. Pak mě láskyplně ručními stehy znova sešívá ostnatým drátem a pálivou omáčkou, předtím než mě ukáže.. počkej.. jak že se jmenují ty špičaté mučící rakve..?" Frisk zvedla obočí.
,,Iron Maiden?" Rychle jsem přikývl a pokračoval. ,,Iron Maiden na kolech. Pak duše zatracených křičí v refrénu
,,Co je nového, kočičko?" Pak jsem stáhnut do nejtemnějšího pekla, kde na mě čeká nějaký pitomý princ s arogantním výsměchem na tváři. Říká něco jako ,,Jdeme tančit, s***ě!" a já jsem prudce vtáhnut na taneční parket. Z nějakého důvodu se mi roztýká obličej a nemůžu říct ne. Jsem nucen snášet jeho společnost. Pak toho necháme, jako kdyby to pálilo a já stojim u beatboxu, abych zakryl hanbu.
On pokračuje, aby mě stáhl do nějakého příšerného žaláře a v tu chvíli ani nemůžu říct, jestli jsem skutečný, nebo jen výplod vlastní fantazie! Pak se ten chlap promění v doslovného Satana a začne hladit nějaký druh smlouvy a říká ,,Podepsání této smlouvy vlastní krví by mě vážně potěšilo," a pak bodnutí a... a..." nevěděl jsem jak pokračovat, tak jsem radši mlčel.

Nemohla jsem si pomoct, ale začala jsem se smát. Sans se na mě koukal jako na blázna, tak jsem přestala. ,,Promiň, promiň... Já jenom.. Bylo to docela vtipný," usmála jsem se. Sans se uchechtl a pohladil mě palcem po tváři. ,,Už zase zníš jako ty," 
,,Vážně tě nic nebolí?" zeptala jsem se ještě jednou starostlivě.

Zavrtěl jsem hlavou, když se Frisk znovu zeptala, jestli nemám bolesti. ,,Ne.. už je to lepší," řekl jsem s menším úsměvem. Chvíli bylo trapné ticho, když se na Frisčině tváři zaleskla slza. Rychle si ji setřela a se smutným výrazem se na mě podívala.
,,Ale, ale... proč ten smutný výraz?"

,,Nevím, jestli na tebe mám být naštvaná, nebo tě obejmout k smrti.." řekla jsem potichu.
,,Noo a mohl bych si vybrat?" ušklíbl se Sans. Ruce, položené na kolenou, jsem zatnula v pěsti.
,,To není vtipný! Sice ze sebe děláš přede všemi idiota, ale občas jím vážně seš!!" řekla jsem naštvaně. Sans si povzdechl a chtěl něco říct, ale já jsem pokračovala. ,,Proto jsem ti říkala, abys nikam nechodil! Nezajímá mě, že si lhal, ale že si tam vůbec šel! Nepřežila bych to, kdyby si znovu zemřel.." zlomil se mi hlas a po tváři mi steklo pár slz.

Frisk vypadala vážně naštvaně a potom ji po tváři stekly slzy. Mlčky jsem ji pokynul, aby šla ke mě. Když si lehla vedle mě na postel, pomalu jsem si jí k sobě přitiskl. ,,Nebreč... Jsem tady a nic ani kdo to nezmění,"

Sans si mě k sobě přitiskl a já jsem ho opatrně objala. Cítila jsem, jak s sebou cuknul, když jsem se omylem dotkla jeho zraněné páteře a tak jsem ruku stáhla zpátky. ,,Pamatuješ si tu větu, co jsi mi TEHDY řekl?" zašeptala jsem potichu.
,,Jo pamatuju," odpověděl.
,,Včera jsme byli přáteli, dneska nepřáteli a co budeme zítra?" zopakovala jsem jeho slova. Mlčel a tak jsem pokračovala.
,,Trochu jsem ji pozměnila.. Předevčírem jsme byli přáteli, včera nepřáteli a dnes... Dnes jsme rodina..." dokončila jsem myšlenku.

,,Jo to jsme... a společně vše vyřešíme, " řekl jsem a vtiskl ji pusu do vlasů. Hladil jsem ji pomalu po vlasech, oba jsme mlčeli a to nám vyhovovalo. Frisk si potom vedle mě klekla a podívala se mi do očí.
,,Ehmm... chtěla jsem ti jenom říct..." podrbala se ve vlasech.
,,Mám tě ráda... ty líná kostro... a už mě nikdy takhle neděs "
V očích se mi objevilo překvapení. Nikdy jsem ji nenutil po tom co se stalo, aby mi tak říkala...
(pozn. autora: Vlastně potom, co se Frisk stalo, tak se se všemi přestala bavit a když už musela, tak jí chyběl ten její typický vtip. Proto je Sans překvapený, že mu Frisk s úsměvem řekla: ,,ty líná kostro,")
,,Pojď ke mě.." řekl jsem s úsměvem a Frisk se vrátila na své místo vedle mě. ,,Taky tě mám rád.. jsi přece moje malá odhodlanost.." zašeptal jsem.
Potom jsem se šibalsky usmál. ,,Taaakže... dostanu to objetí??"  Společně s Frisk jsme se zasmály a potom mě opatrně objala.
,,Jak jsem řek.. nikdo a nic mě od týhle úžasný rodiny neodtrhne..."

Tak tu budu oxidovat i na konci..
Chci oznámit, že tohle byla poslední kapitola z téhle úžasné knížky 😑 #kappa4ever
Ale možná jsem dám jednokapitolový bonusík 😇
Co vy na to? Chtěli byste ho??
Kdyžtak napište 😋😉
Takže teď vážně nwm, co tady vlastně dělám...
Takže teď si ale vážně dávám pauzu od vydávání...
Znáte to, škola, učení, práce...
(Agghhh!!! Budu mít deprese
😂😂)