Co přinese osud?

18.

O týden později

Libor

Je neděle a my budeme hrát zápas s Kometou. I když jsme s ní vyhráli finále před dvěmi lety, tak poslední dobou se nám proti moc nedaří. Hraje se o půl 4, ale to mě tak netíží. Hlavní věcí. které se bojím je dnešní večer. Po zápase se uvidím s Gabi, jak jsme se domluvili. Psala, že to ke mě cíti hodně, ale že to prý nechá na mě. Nevím, jak to bude probíhat, ale chtěl bych s ní chodit. Ale nevím jak to bere ona,  nic jiného jsme si nepsali. Teda vím  ona mě bere jako slavnou osobnost a má ze mě respekt a bojím se i vztahu s takovou holkou, ale Gabi je prostě Gabi a věřím ji, že ten respekt ze mě překoná.

Nyní je devět hodin a já ji mám pořád v mysli. Měl bych si jít pročistit hlavu tím, že si půjdu zaběhat. Beru svého psa Barneyho na vodítko a zakykám za sebou dveře. Obvykle s ním neběhávám, ale dnes prostě potřebuju mít svého čtyřnohého mazlíčka u sebe. 

Běžím k Dřevnici a vzpomínám na to, jak jsem tu poprvé viděl Gabi. Tak moc mi chybí. Potřebuju jí mít vedle sebe, v klidu si s ní povídat, obejmout jí, být ji oporou. Prostě s ní musím být každý den od rána do večera. Tahle holka mi nasadila takového brouka do hlavy, jako ještě žádná jiná. Kéž by tu byla se mnou. Už potřebuju večer. Ale ubíhá to velmi pomalu, je teprve deset. Z mého přemýšlení mě přeruší zvonění telefonu. Volal pan Vlach, náš trenér. Prý mám být už o půl 2 na stadionu.

Gabi

Večer si to s Liborem vyříkáme. Z jedné strany se bojím  a z druhé se těším. Těším se, že ho zase uvidím  a vyříkám si s ním, co k sobě cítíme a nebude mě to užírat. Z druhé strany, že mě odmítne. I když nevím jak to dopadne, potřebuju večer, abych mohla ty všechny otázky rozuzlit.