Sbírka gramofonových desek

Deska číslo Tři: Scala

Horko, vzduch byl nasáklý pachem krve, jak se pomalu po pustině pohybovala dvoučlenná skupinka lidí, kteří zatím netušili, co je čeká.

Žena se zastavila a podívala se směrem pozorovatelů. Hned si jich nevšimla, ale když se na chvíli zadívala přesně na místo, kde byli, viděla je.

"Budeme muset střílet, viděla nás." pravila Anna klidným hlasem, připravujíc si svoji zbraň. Max se neklidně zavrtěl. Nechtěl zabít dva lidi, i kdyby byli nanejvíš vinni. Věděl, že i Rose to ví. Ale také věděl, že ona se narozdíl od něj nezastaví před ničím. Pohlédl na malou postavu, která ležela na zemi s připravenou zbraní. Ti, kteří ji viděli jen v šátku a slyšeli mluvit jako muže, si mysleli, že je jen malý muž, řadový voják. Jen pár lidí vědělo to, co věděl i Max. Ona je žena. Vražedkyně. Jmenuje se Anna, ale všichni, co jí znají, jí říkají Rose. Ti co jí neznají, jí dali přezdívku Apač nebo Pojídač Duší.

"Budeš střílet?" zeptal se jí Max. Ona jen kývla. Byla příliš zaneprázdněna, než aby mluvila. POmalu, z hluboka dýchala. Snažila se zkorigovat dýchání spolu s tlukotem svého srdce. Najednou byla ve své soukromé bublině, kde byla dokonale klidná, nepotila se. Dýchala přesně, jak bilo její srdce, pomalu, z hluboka. Foukal vítr. Zaměřila tedy dvě políčka od té ženy. Nejdříve zastřelí ženu, pak muže. Přesně, jak byli dohodnuti s majorem.

Chvíli ještě čekala, pak pomalu a klidně stiskla spoušť. Následoval hlasitý výstřel, spolu s obrovskou silou, která působila proti ní. Byla na to zvyklá, přesto docela dost poskočila dozadu, jak jí to odhodilo. Rychle zamířila na muže, který zatím utíkal do nejbližšího úkrytu od těla své mrtvé ženy. Anna opět zklidnila svůj dech a skoro okamžitě po prvním výstřelu, vystřelila i podruhé. Muž se zkácel n zem, jeho tělo bylo nehybné. Byl mrtev. Mise splněna.

Hned, jak viděla, že je muž mrtvý, mohla konečně dát ruce ze své zbraně. Pohlédla na Maxe a usmála se na něj. Po třech dnech mohou jít konečně na základnu. Max zapl vysílačku a nahásil zneškodnění cíle. Takováhle práce byla vždy jen rutinní.

Někdy měla ovšem Anna lepší a zábavnější práci. Když dostala za úkol něco takového, mohla pracovat sama. Dostala většinou jen jméno a fotku. To potom byl ten pravý lov. Nerada to přiznávala, ale bavilo ji to. Bavilo jí chytat a likvidovat lidi. Vždy se jim dívala do očí, když je měla čistě zlikvidovat. Čistě znamenalo, že nesměla zanechat stopy, nebo nějaké svědky. Všichni, kteří by slyšeli výstřel, mohli být hrozbou. Proto musela používat jen nůž a vlastní ruce. Když vraždu někdo viděl, musela ho bez otázek zabít. Tohle dělala nerada, protože to kolikrát bylo jen dítě.

Vrátili se na základnu. Teď měla Anna nárok na celých dvacet hodin odpočinku, potom musela jít zase pracovat. Ale hned, jak vešla do pokoje, viděla na své posteli obálku. Roztrhla ji tedy a podívala se na papír, co v ní byl. Musela se neprodleně dostavit ke svému nadřízenému. Povzdychla si. Jak moc se těšila na volnou noc. Ta je ale teď pryč.
Zaklepala tychle na dveře a bez čekání na vyzvání vešla dovnitř. Kdyby nezaklepala, pravděpodobně by si jí nikdo nevšiml. V místnosti ovšem kromě obvyklého personálu byla jedna osoba, kterou nepoznávala. Muž se otočil jejím směrem a zpříma se jí podíval do očí. Ona mu pohled opětovala, nakonec ho donutila, aby to byl on, kdo se první odvrátí.
"Rose, co to děláš?" Slyšela hlas svého nadřízeného.
"Kdo to je?" Zeptala se jednoduše. Nechtěla chodit kolem horké kaše.
"Generál Simons. Chce po tobě malou laskavost." Hlavou jí prolétla jediná myšlenka: sex? Nahlas ovšem nic neřekla. Vlastně to byl takový její soukromý vtip.
"Chci po vás," znovu se jí podíval do očí, "abyste zlikvidovala jednoho nepohodlného muže." Podal ji složku s informacemi. Natáhla pro ni ruku, ale on ji pustil na zem.
Povzdychla si: "Neseberu to, pane. Já nejsem váš poskok. Jestli mě chcete na své straně, být vámi, bych si se mnou nezahrávala. Mohl byste se spálit, pane." Její tón byl výsměšný. Nadřízený znal její chování. Věděl, že je svobodná a že je na jejich straně jen z dobré vůle. A chtěl ji mít na své straně. Byla moc nebezpečná.
Pořád se dívala nadřazeným pohledem generálovi do očí. Nehodlala přestat, ani zvednout složku ze země. Její oči se ptaly, jak moc jí chce mít na své straně. Generál tlak nevydržel, sklonil se pro složku a s omluvou jí ji podal.
Anna se pouze usmála: "Udělal jste dobře, pane. Jen vás chci upozornit na to, že jsem svobodná žena. Jsem s vámi, protože chci. Přijdete mi příjemnější než muslimové. Nenuťte mne měnit strany." Stále se usmívajíc se podívala do složky. Byla připravena vyrazit na misi. Jako ostatně vždy. Lov začíná.

Omlouvám se za přílišnou brutalitu. Jen tohle je jednoduše můj názor na to, co se stává s lidmi ve válce. No doufám, že se líbí a přeji hezké prázdniny (počítám s tím, že toto čtou jen lidé, co nemají maturitu za sebou, ostatním přeji hezký zbytek týdne);)