Sbírka gramofonových desek

Přátelství III.

Anna se rychle rozhlédla, zdali jsou všichni ostatní v pořádku. Nikdo nebyl zraněn. Vyhlédla předním sklem ven, kde bylo druhé auto, nejspíše jejich a dívala se na lidi, krčící se ze strany u něj. Měli americké uniformy, ale nevěděla, zdali jim může věřit. Poblíž cesty byl jeden dům, zřejmě opuštěný. Musí se tam dostat. Tam bude mít dokonalou kontrolu nad situací. Okamžitě začala dávat rozkazy: "Máte tu pušku? Odstřelovací nejlíp, ale bude mi stačit i útočná." Jeden z mužů jí podal futrál s rozloženou puškou. Kývla mu na poděkování.

"Jeden z vás půjde se mnou k tomu domu, schováme se tam a zastřelíme je, Všechny." na slovo všechny dala větší důraz, než původně zamýšlela.

"Jak se tam proboha chceš dostat?" Začal na ni naléhat Dan.

Usmála se na něj: "Budeš mi krejt záda, kámo."

Otočila se na ostatní: "Vy nás dva budete krýt palbou, abychom se dostali k tomu domu ze západní strany. Odtud nestřílí. Musíme být uvnitř, abyste mohli přestat střílet. Popojeďte k tomu druhému autu, snad jsou to naši. To poznám, až se k nim přiblížíme. Dane, ty si vezmi všechny zbraně, co máš, včetně nože. Já si beru pušku, snad funguje. Dejte mi co nejvíc nábojů." řekla, jak nastavila ruku, do které byly vloženy všechny náboje do pušky. Generál ji nechal rozkazovat. Nikdy by si tohle nedovolila, kdyby byla v české armádě, ale teď nepodléhala jeho velení. A on to věděl. Došlo mu, jak Anna od výcviku zmoudřela. Byla tichá, neřvala na nikoho. Všichni ji respektovali, jen kvůli tomu, že její hlas byl sebevědomý. Navíc by byli blázni, kdyby se jí nebáli. Byla zabijákem, i když to někteří neviděli. Přesto působila tak majestátně, že si málokdo dovolil něco namítat.

Autem dojeli blízko k druhému, opravdu to byli jejich lidé, poznala jednoho z nich, byl to jeden z mariňáků z jejich základny. Nasadila si šátek a ještě jim dala jeden povel: "Až řeknu teď, vylezete a začnete na ně střílet. Schováte se za druhé auto. My s Dandou poběžíme k domku. Až budeme uvnitř, můžete přestat." Věděla, že je to velice riskantní, ale nemohla jinak. Jestliže chtěla střílet z této pušky, která byla jedinou možností, protože jiné by nedostřelily, musela si lehnout na zem. To nemohla kvůli autu udělat. Ale když půjdou do polorozpadlého domu, určitě najdou střílnu, kde by si mohla lehnout. Daniel si ještě rychle zapnul vestu a přilbu, které měl na sobě.

Otevřela dveře od auta a s krátkým nádechem zařvala: "Teď!"

Vojáci vyběhli za druhé auto a začali střílet. Dvočlenná skupinka rychle běžela směrem k chatrči. Anna pod náporem adrenalinu ani necítila strach. U domu byli celkem rychle, protože byl vzdálen asi jen padesát metrů. Rychle se ohlédla, aby zjistila, zdali je Dan v pořádku. Nic ho nezasáhlo, to bylo štěstí. Rychle se rozhlédla a našla, co hledala. Nikdo tam nebyl, ale jedna stěna byla v jednom místě jen asi třicet centimetrů vysoká. Skvěle. Proběhla ji hlavou myšlenka.

"Tak, Dane, ty se někam schovej a zastřel každého nepřítele, který by se chtěl dostat dovnitř. Hlavně nebuď vyšší, než zeď. Jinak tě okamžitě zastřelí. Až bude po nich, řeknu ti."

Dan se tvářil nanejvýš dotčeně, že si myslí, že je takový debil, aby strkal nos nad bezpečnou zeď. Anna se tomu nahlas zasmála. Pak se začala připravovat. Zbraň vytáhla z plátěné hnědé tašky, která nutně potřebovala zašít. Složila ji, jak nejrychleji uměla, a dala do zásobníku náboje. Rychle si lehla na zem a zeď použila, jako opěradlo pro pušku. Vyčkávala, počítala soupeře. Sedm. Jako sedm smrtelných hříchů. Pomyslela si pro sebe. Rychle natáhla zbraň a znovu vyčkávala. Srovnala si dech s tlukotem srdce. Dívala se dalekohledem na protivníky. Zahlédla jednoho, ale za okamžik byl pryč. Nemělo cenu střílet. Znala pozici všech z nich. Dívala se na všechny současně. Je to nejrychlejší. Za ta léta, co tu sloužila, byla schopna sledovat až deset cílů naráz. Jeden z nich se objevil. Rychle zamířila a střelila. Zásah. Už jen šest. Měla štěstí, že neměnili pozice, jinak by to byl větší problém, než takhle. Tihle nejsou moc zkušení. Kdyby byli, věděli by, že se mají přemisťovat, vystřelit vždy z jednoho místa pouze jednou a pak zmizet a objevit se někde jinde. Další byl v okažiku, kdy se objevil, také mrtvý. Pět. Počítala. Také sledovala, zdali tam není ještě někdo jiný. To by pak měla problém, ale zatím se nikdo neobjevil. Znovu něco zahlédla, tentokrát to byl jen odraz dalekohledu. Vystřelila, ale netrefila se. Byla moc unáhlená. Tohohle si nechám nakonec. Je nejlepší. Rychle zaměřila dalšího, hned, co se objevil a znovu zasáhla. Čtyři. Rychle zamířila na dalšího a podařilo se jí ho zasáhnout. Tři. Dívala se, ale zatím se nikdo neobjevoval, vyčkávala, trpělivě, jako šelma na kořist. Jen doufala, že ona je šelmou a ne kořistí. I to se stávalo. Kdyby byla sama, rychle by se s nimi vypořádala, i přestože by si vyměnili role, ale když za sebou měla minimálně osm mužů, nechtěla riskovat jejich životy pro nic za nic. Objevil se další. Okamžitě vystřelila a znovu úspěšně. Dva. Střílení byla jedna z jejích specialit. Také to nebylo tak náročné a nebyli jste celí od krve, jako když jste nešikovně použili nůž. Viděla záblesk dalekohledu, tentokráte nestřílela, čekala. A už viděla tělo střelce. Vystřelila, zasáhla.

"Už jen jeden, Dane." slyšela se říkat, když hledala posledního útočníka. A pak ho zahlédla, jak drží protitankovou střelu. Do háje. Rychle zamířila a vystřelila, doufala, že on nezamířil. Viděla, jak se jeho tělo sune ze srázu. Neslyšela už nic, byla ráda, že ta střela nevystřelila. Ještě několik minut kontrolovala, zdali tam není ještě někdo další, ale nikoho nezahlédla.

"Tak jo, je čisto, můžeme se vrátit." Její tón byl sice sebevědomý jako obvykle, ale doufala že se nemýlí. Kdyby ano, znamenalo by to ztrátu života. Rychle, ale obezřetně, vyšli z chatky a svižně postupovali k autům. Anna šla pozadu a kontrolovala okolí. Když došli k autům, naskytl se jim pohled, který neočekávali. Martin se zmítal v křečích a bolestech způsobených kulkou, která zasáhla jeho břicho. Anna měla vystudovanou medicínu, věděla, že na tomto místě jsou játra. Jestli nedostane okamžitě pomoc, zemře.

"Prošlo to?" rychle se zeptala generála. Zavrtěl hlavou. "Do háje." rychle se sklonila k Martinovi, který byl na pokraji smrti. Jestliže to neprošlo, je možné, že to ta játra rozervalo zevnitř. Neměl naději. Nic nedělala, Martin byl stále při vědomí. Musela mu to říct. Když ne ona, tak kdo?

"Martine, je mi to moc líto." Tato slova mu stačila k tomu, aby pochopil, že umírá.

Kývl hlavou a smutně se usmál. Zašeptal, byla slyšet bolest: "Řekni mojí ženě, že jí miluji. A dceři, že chci, aby si tohle vzala." Podal ji řetízek, který nosil na krku. Byl ve tvaru slona. Někteří lidé by řekli, že je to dětinské. Ale on ho dostal od ženy, kterou moc miloval. Nikdy ho nesundaval.

Anna viděla, jak z něj odchází život. Viděla to už mnohokrát. Najednou jeho tělo jakoby potemnělo, jak v něm dohořel plamínek života, který byl zapálen jeho narozením. Vzala řetízek z jeho již mrtvé ruky a podebrala jeho tělo, aby ho odnesla do auta. Musí být pohřben. Daniel jí hned začal pomáhat, poté se přidali i ostatní.

-------

Někdo by vám řekl, že ve válce je nehorší zabíjet jiné lidské duše, brát jim život. Ale to není ta nejhorší věc. Nejhorší je vidět umírat přátele, otce. Když vidíte, jak je váš přítel zabit, je to jako byste přicházeli o kousek vaší duše. Není to snadné, není to bez emocí. Když někoho ztratíte, je to jako by vás někdo jednou bodl kudlou. Jednou za každého padlého. Bolí to, zůstane vám jizva. Pamatujete si ho. Navždy, protože tento člověk byl váš bratr ve zbrani. Zachránil vás. Protože možná si smrt chtěla vybrat vás místo jeho. Chtěli byste zemřít namísto něj, ale nemůžete. Ne dnes, protože ten den přijde. Jednoho dne si přijde i pro vás. Pak se se svým přítelem možná setkáte.