Sbírka gramofonových desek

Rodina

Každý z nich měl někoho, ke komu by mohl jít, někoho, s kým sdílel všechny emoce ať už veselé či smutné. Měl někoho, ke komu se mohl vrátit ve špatných časech, skočit mu do náruče, kde by bylo bezpečno, kde by si byl jist, že přesně tam má právě v tu chvíli být. Někoho, kdo by mu pomohl, když byl na dně. Někoho, koho mohl ztratit.

V jejím světě znamenala rodina něco jiného: slabost. Milovala je všechny, to ano. Zbožňovala ten smích, když se jí její synové vrhali do náruče. Milovala svého přítele, přestože si myslela, že tím hřeší, protože předtím byla sezdána s jiným. Ale ti tři, nepatrní pro společnost, otázka života a smrti pro ni. Ti tři, kteří teď stáli ve dveřích a loučili se s ní. Ti tři, kteří ji milovali. Obětovala by pro ně život, ale to nemohla. Zamávala naposledy svým synům a příteli a obrátila se směrem ke schodům od jejich bytu. Kdyby jen v ten moment tušila, že to je naposledy, co budou sami. Co budou svobodní.

Nastoupila do svého auta a naposledy se podívala do oken, která patřila k jejich bytu. Stitskla plyn a rozjela se na letiště, kde měla právě schůzku se svým nadřízeným. Cestou přemýšlela, jestlli se s nimi ještě někdy uvidí. Nevěděla, zdali se vrátí. Ale oni věděli, že pochybuje, věděl to hlavně Daniel, který slíbil, že se postará o kluky děj se co děj. Jemu mohla věřit, ale nevěděla, zdali může věřit jeho kolegovi, který byl i pro ni nanejvýš nevyzpytatelný.

Jak dorazila na letiště a zaparkovala na nejodlehlejším místě, vypla motor a na chvíli, malou nepatrnou chviličku, se zaposlouchala do okolního šumu. Slyšela motor letadla, které právě vzlétalo, viděla, jak jen na chvíli padá, ale poté si uvědomila, že to je jen její pocit. Pocit, že se blíží něco strašného, něco, co je navždy změní. Něco, co navždy změní její vztah se světem. S nimi.

Rychle se oklepala z nežádoucích myšlenek a obezřetně vystoupila z auta. Vzala si jednu tašku, kterou stejně nebude potřebovat, a šla směrem k odletové hale, kde na ni měl čekat její nadřízený. Když se před ní otevřely dveře, vešla a rozhlédla se, jestli ho někde neuvidí. Stál v rohu haly, obklopen ochrankou. Jako obvykle. Věděla, že si jí váží, protože ostatním posílal jejich úkol po nějaké spojce. Jen za ní chodil osobně.

"Hlásím se do služby, pane." slyšela se říkat. Muž jen kývl a podal jí složku. Naznačil, aby šli do soukromé kaneláře, kterou tu měl. Anna šla jako poslední. Musela.

Prošli několika spletitými chodbami, až do útulného menšího pokoje, kde nebyla ani okna. "Posaďte se, prosím." řekl jí zdvořile, jako kdyby se neznali. Věděla, že si bude chtít ustanovit podmínky, protože rozkazy se dávaly zásadně v odletové hale. Pokračoval: "Víte, proč chci zrovna vás?"

Usmála se: "Protože já jsem nejlepší. Ten muž zabil už mnoho vašich lidí. Nechcete přijít o další. Navíc si myslím, že se jen tak nevzdáte šance ho mít na své straně."

"Jistě. Máte na to nanejvýš jeden rok. Je těžké ho najít, ale posílám vás na místo, kde byl viděn posledně." Anna jen kývla. Neplánovala mu říci, že si rozmyslela plán, že se hned po příletu otočí a zmizí, dokud nenajde jeho rodinu. Jedinou věc, na kterou se chytne. Jeho ženu sice unesli a zabili již před několika lety, ale jeho syn je stále někde s únosci. Nikdo nevěděl kde. Až na Annu.

"Tady je vaše paruka a kontaktní čočky, zavazadlo se vším, co můžete potřebovat. A peníze." Dokončil, jak jí podával věci. Věděla, že tahle paruka je jen pro teď, v kufru je dalších pět. Peněz má v hotovosti dost na to, aby se dokázala vytratit. Nevěděla proč tomu tak bylo, ale její nadřízený nikdy nechtěl, aby se hlásila. Věděl, že neuteče. Vždy se musela vrátit, už jen kvůli rodině, kterou nadevše milovala.

Rychle vstala. Muži ji ještě doprovodili do haly a dali jí letenku. Pas nepotřebovala, protože to byl pouze vnitrostátní let. Ale věděla, že v kufru je dostatek pravých pasů s falešnými údaji, které může použít. Rozloučila se s nimi a zmizela v davu lidí. Už se neohlížela.

Po nástupu do letadla si jen sedla a dívala se z okna na letiště. Vše šlo dobře, nikdo ji nesledoval, nikdo nevěděl, kde je. Nikdo nevěděl, kdo je. Jako za starých časů. Pomyslela si, přestože jí to nedodávalo takové uspokojení, jako to bylo dříve, když ještě byla v armádě. Teď už musela dávat pozor na společenské konvence, když byla na veřejnosti. V armádě cítila jakousi volnost, kterou zde postrádala. Byla svázaná v okovech, které se jí stále hlouběji zarývaly do kůže. Přesto se vrací do toho vězení. Vrací se, protože má rodinu. Byla by už bývala bláznem, kdyby je neměla. Byli záchrannou vestou, která ji držela v časech nouze nad hladinou. Rovněž ale byli kamenem, který ji táhl ke dnu, když mohla být svobodná.

Doufám, že se vám kapitola líbila a přeji hezký víkend. :)

Žijte.