Sbírka gramofonových desek

Přátelství II.

A tak tu stojím, vstříc minulosti, která ne a ne opustit mou mysl. Jako by se mi snažila něco namluvit. Jako by mě před něčím varovala. Před čím, to jsem nevěděla. Pořád stojím na kraji útesu, myšlenky mě neopouští. Ráda bych skočila dolů, ale nemůžu.

A tak tu stále stojím, vstříc budoucnosti, která nepřijde.

--------------------

Usmála se na muže, jenž jí byl tak moc povědomý. Podala mu ruku, když se představila, on neudělal jinak: "Já jsem Daniel Mach."

Zadívala se mu do očí: "Kam jsi chodil na střední, z jakého jsi města?"

"České Budějovice, chodil jsem na církevní gympl."

Usmála se na něj. Věděla, že jí to jméno je povědomé. Trefa do černého, jsou spolužáci z gymnázia. Oba dva skončili v armádě. U něho to nebylo nijak překvapující, protože byl muž a když začala válka, jednoduše ho naverbovali. Viděla, že i Daniel si uvědomil odkud se znají a usmál se. Podal jí ruku ještě jednou a nakonec skončili v objetí tak vřelém. Pro Annu to bylo, jako by se vrátila do bezpečné náruče svého muže, protože měli s Danielem stejnou postavu. Přestože v jejich vztahu byla spíše ona muž.

"Nechceš si jít ještě chvíli pokecat?" Anna pouze kývla a byla zavedena do jeho pokoje, kde se posadila na jednu z postelí. Dlouhou chvíli si povídali o minulosti, i o tom, co je teď. Danda jí řekl, že dělal vše proto, aby svůj vztah s dívkou, který trval tak dlouho, udržel.

"Ona mě podváděla. Ani mi to neřekla, jednou jsem na to přišel. Cítil jsem se tak poníženě."

Anna moc dobře věděla, jak se Dan cítil. Sama si toto zažila. "A jak jste to vyřešili s bytem?"

"Jsem tady, ona si může dělat, co chce a přesně to taky dělá. Vykašlala se na mě. Já jsem tady, bojuju, snažím se přežít. A ona se mi takhle odvděčí." Zavrtěl hlavou, aby setřásl staré myšlenky, zakopanou bednu, kterou Anna nechtěně otevřela. "Je to už dávno." Podíval se Anně zpříma do očí. Usmál se smutným, přesto povzbudivým úsměvem, který jako by říkal, že tuto strast již dávno překonal.

Někdo začal vcházet do místnosti. Anna stále se zájmem pozorovala, kdo to je. Do pokoje vešli dva muži. Jeden byl vysoký a hubený, ale bylo vidět vyrísované svaly na jeho rukou, takže musel být i silný. Ten druhý byl mohutný a nižší, než první. Měl tmavé vlasy a pohled v očích, na který Anna nikdy nezapomněla. Zadíval se na ní. Asi seděla na jeho posteli. Ale nepohla se ani o píď.

"Přivedl sis děvku, Dane?" řekl výsměšným hlasem. Asi očekával, že mu Anna nebude rozumět. Ona se pouze usmála, vstala, přišla k němu a dala mu ránu pěstí do obličeje.

Stále se usmívajíc, pronesla: "Vidím, že ses nezměnil, Martine."

Muž pochopil, kým Anna je. Také se usmál a objal ji. Toho třetího Anna nepoznávala. Přecijen, už to byla obrovská náhoda. Anna ale na náhody nevěřila. Tak se další hodinu byvili, jako to bývávalo za starých časů, kdy ještě bylo vše v pořádku.

"Jedeme na misi." zněla Danielova slova, když se podíval na hodiny.

"A kam?"

Martin dal Anně souřadnice města, kam měli jet. Ona se pouze usmála: "To mám štěstí. Základna je jen pět kilometrů od města. Svezete mě? Máte to odsud cestou. Nebudu přítěž."

"Mohli bychom, ale uvidíme, co na to řekne generál."

Šli tedy za jejich generálem. Když Anna zaslechla jeho jméno, musela se pousmát. Byl to ten samý chlap, který ji cvičil. Bylo to již několik let. Vzpomínala, jak je na výcviku mlátili, snažili se je zlomit. V tuto chvíli mu za to byla vděčná. Kdyby neměla tak výborný výcvik, nepřežila by tady ani týden. 

Vešla bez zaklepání do dveří s úsměvem na tváři. Její dva společníci se tvářili, jako by právě v tu chvíli stáli tváří v tvář katastrofě. Ale mýlili se. Generál se nejdříve začal velmi zlobit. Ale poté, co poznal svou dávnou svěřenkyňi, usmál se: "Překvapuješ mě, Anno. Pořád jsi s Američanama, jak vidím."

"Žádám vás o laskavost, pane." chovala se k němu jako vždy velmi uctivě. Ne proto, že by ho měla v nějaké velké úctě, ale protože věděla, že ho bude ještě potřebovat. 

Za několik minut svolil s tím, že to má u ní. Moc dobře věděla, že tohle nebude jen půjčení zbraně. Bude mu buď muset zachránit život, nebo splnit nějakou vraždu. Znala ho moc dobře a věděla, že si nenechá ujít šanci ji využít na likvidaci cíle. Byla moc dobrá. 

Vyjeli těsně před polednem, když bylo slunce vysoko. Všichni na sobě měli uniformy, všichni byli ozbrojeni. Jelo jich šest, někteří byli značně nesví. Anna věděla proč. Přišel ten pocit. Ten, který zná každý z vojáků. Ten pocit, který máte, když máte zemřít. Viděla mnoho mužů, kterým se přesně to stalo. Měli jet na misi a z nějakého důvodu jim bylo těžko, jako by se topili v množství letáků. To bylo, protože jejich duše cítila, že přichází chlápek s kosou, který je odvede. Nebo, jste-li křesťané, anděl, jenž vás zavede do vašeho ráje. Nebo vás někdo převede přes řeku Jordán. Topili se v množství vzpomínek na život. A najednou to přišlo. Ta smrt, před kterou se tolik schovávali, si je našla. Zkřížili osud, museli ho splnit. Kdyby se to nestalo, najde si je smrt někde jinde. Kdekoli. Kdykoli. I Anna několikrát měla ten pocit, ale vždy vyvázla. Buď se zraněním, nebo nepoškozena. Asi nebylo jejím osudem zemřít. Ale ona byla ten, kdož přicházel ruku v ruce se smrtí. Ona zabíjela. Věděla, že tento pocit cítí, protože jí smrt je nablízku, i přestože si nikdy nejde pro ni. Zatím. 

Najednou auto prudce zastavilo. Byla slyšet střelba z automatických pušek. Přišla ta chvíle. Někdo je právě jde zabít. 

-------------

A tak tu stále stojím, neschopna slova, neschopna myslet. Budoucnost nepřichází, cítím ten pocit. Ona přichází. Jsem už stará, abych cítila bolest. Ale vím, že moje věrná společnice přichází. Smrt je tady. Chytám se jí za studenou ruku, právě jsem řekla všem sbohem. Snad se uvidíme v jiném životě. V jiném světě, kde budu dobrá. Dnes je ten den, kdy odcházím. Den, kdy říkám sbohem.

Den, kdy odcházím. Kam? Neřekla mi to. Ale nikdy jsem se neptala. Nikdy jsem neměla v popisu práce se ptát. Musím jen doufat, že mě Bůh omilostní od mých hříchů. Pokala jsem dlouho. 

Já nevím, ta kapitola ze mě prostě vyšla. Chci znát Váš názor. Prosííím. Jinak, další bude akční, slibuju. Měla být už tato, ale nechtěla jsem ji dělat zbytečně dlouhou. Nějak jsem se rozepsala.

Sayonara.