Sbírka gramofonových desek

Deska číslo čtyři: The bird and the worm

"Doktorko?" chvíli se zasnila, nevěděla, co ji to popadlo. 

Zavrtěla hlavou: "Ano?" podívala se na svého podřízeného, který byl o půl metru vyšší než ona.

"Nová pacientka. Zabila několik lidí. FBI je toho názoru, že ji musíte mít na starost vy." řekl podávajíce jí složku. Kývla hlavou, přijala složku a rychlým krokem se rozešla k místnosti, kde byla ta žena. Rychle nahlédla do složky. Bylo jí teprve dvaadvacet. Byla to dívka, nikoli žena. Psali, že brutálně zabila čtyři muže, kteří byli mnohem větší, než ona. Fyzicky byla Anně velmi podobná. Věděla, proč chtěli, aby si ji vzala na starosti. Bylo to, protože nechtěli riskovat, že dostane záchvat a ten, který tam bude, zemře. Věděli, že ji zvládne. Anna si jen povzdechla, když zaklepala na dveře a vzala za kliku. Opatrně vešla do místnosti. Musela jít velmi pomalu a nedělat moc hluku, protože by ji mohla doslova vyplašit. Dívka seděla na zemi, krčila se v koutě. Byla vystrašená, víc než to. Díky bohu, že ji dopadla skupina, která má stálého psychologa, který poznal, že není duševně v pořádku. Jinak by to mohlo dopadnout tragicky.

Tiše promluvila: "Ahoj, jak se jmenuješ?" dívka se na ni ani nepodívala. Tak to zkusila jinak: "Dobrý den, slečno, jmenuji se Anna, jak se jmenujete vy?" zkoušela, jak s ní může mluvit. Dívka se zakabonila. Alespoň nějaká reakce. Anna k ní opatrně poklekla. Věděla, že je to riskantní, ale nemohla si pomoci. A nějaké to zranění koneckonců přežije. "Také jsem je viděla. Démony, jsou všude okolo nás." teď se Anna trefila do černého a dívka zvedla hlavu s nádherně modrýma očima. 

Její tvář byla vyděšená: "Viděla jste je?" zeptala se šeptem, až měla Anna problém jí rozumět. 

Kývla: "Když jsem byla malá. Jen jednou, ale od té doby vím, že existují."

Dívka nic neříkala. Mlčela. Anna se posadila na zem do tureckého sedu, věděla, že toto bude trvat dlouho. Dívka se rozhlížela po místnosti. Bylo vidět, že se teď pořádně podívala poprvé. Anna pouze mlčky vyčkávala, až bude chtít děvče mluvit. 

Někdo rychle vešel do místnosti: "Anno, chce tě vidět nějaký chlap, říká, že je od FBI." Dívka se začala neklidně ošívat, vytřeštila oči, začala vzlykat a rychle to přešlo až v křik. Zoufalý pláč, dovolávala se pomoci. Zatím nezačala být agresivní. Anna se na ni rychle otočila: "Ššš, to je dobrý, on není jeden z nich." 

Dívka zavrtěla hlavou a hystericky zakřičela: "Ale já ho viděla. Jsou všude. Zavřete ty dvěře! Já nechci do temnoty! Nenechte ho!....." Nakonec její slova přešla do nesouvislého mumlání. Anna vynadala podřízenému a snažila se ji uklidnit. Dívka začala vyšilovat. Už řvala jako nějaké zvíře. Ten řev se nepodobal ničemu, co by Anna považovala za lidský řev. Anna se snažila dostat k ní blíže. A pak to přišlo. Dívka přestala být vyděšená, chtěla se těm démonům, momentálně těm, kterými byla Anna, pomstít. Vrhla se na ni a nehty zaryla do její tváře. Annu to ani moc nebolelo, protože za život schytala tolik ran, že už to nemohla ani cítit. Nebránila se. Dívka po chvíli pochopila, že jí nechce ublížit a odebrala se zase do kouta, kde si začala kousat nehty. V tu chvíli do místnosti vtrhla ochranka, ale když viděli, že je vše v porádku, zase odešli. Anna by jim všem nejraději dala přednášku o tom, jak se asi mají chovat na psychiatrii, ale nebyla natolik výbušná. Vynadá jim, až bude mít čas. Otočila se na dvíku, která opět nic neviděla. Ta dívka byla kdesi daleko, kam za ní Anna nemohla. 

"Zase přijdu." slíbila jí Anna, kdyby jí dívka náhodou vnímala, a odešla z pokoje. Sáhla si na tvář a ucítila teplou lepkavou tekutinu, která se jí rozlévala po tváři. Když vešla do své kanceláře, na jednom z křesel seděl již zmiňovaný agent. Byl to mohutný muž v obleku (jak jinak) vysoký asi dva metry. V očích vypadal starší. Už má něco za sebou, i když je mladý. Vykulil oči, když viděl, že jí z tváře teče krev. 

Anna si toho všimla: "To je jen škrábnutí." natáhla se do šuplíku pro desinfekci a stahovací náplasti. Nechtěla mít druhou ošklivou jizvu, jakou má přes jedno oko. 

Agent se představil: "Jmenuji se Axel Black. Jak vám to s ní jde?" věděl, že Anna ví, o kom to mluví. 

Pokrčila rameny: "Zatím jsem s ní nestrávila tolik času. Byla jsem tam asi sedm minut." podívala se mu do očí: "Jak jste ji chytili?" muže přejel mráz po zádech. Věděl, že ona to ví. Stále se  mu dívala do očí, neuhybala. Muž to už déle nevydržel, tak sklopil zrak, ale hnědovlasá žena na něj stále upírala svůj pohled. Měl pocit, jako by ho svlékla z kůže a prohlížela si jeho duši. Nemusela mluvit, jen se dívat. 

Za chviličku se muž ozval: "Nebylo to úplně podle předpisů, ale musíte pochopit, že málem zabila mého dobrého přítele, má štěstí, že ještě žije." Anna z něj nespustila pohled, ptala se, jak to bylo dál.Sáhl po skenici s vodou, která byla na stole a rychle, hltavě se napil. "Věděla, že přijdeme. Mysleli jsme si, že pro nás není hrozbou, ale jak se ukázalo, je daleko silnější, než vypadá. Naštěstí nikoho nezabila, ale tři lidi zranila, dva z nich leží v nemocnici." 

Konečně se Anna rozhodla promluvit: "Kdo?"

Detektiv okamžik nechápal, o čem mluví, ale záhy mu to došlo: "Jmenuje se Steve McConnor." ptala se na jméno jeho přítele.

"Pomodlím se za něj." usmála se, "Ta dívka trpí silnou paranoiou, pravděpodobně. Všude vidí démony. Myslím, že každý člověk má u sebe alespoň jednoho. Třeba vidí jen pravdu, ale duševně to nedokáže snést v takové míře, aby byla schopna normálně fungovat. Takže se u ní vivinula silná paranoia, jak jsem už řekla, dokonce bych řekl, že trpí i obsesí. Vše dělá čtyřikrát." Anna ukázala na škrábance na své tváři, které si teď konečně začala desinfikovat a stáhla je náplastí. 

Detektiv trochu odbočil od tématu: "Jak jste přišla k té jizvě přes oko?" 

Lidé se jí na toto ptali často: "V Afghánistánu." detektiv kývl, a chvíli nic neříkal, jak si jí dával do jiné škatulky. Po chvíli se rozloučil, dal Anně visitku, poprosil ji, aby ho informovala o zdravotním stavu té dívky a odešel. 

Anna ještě chvíli pracovala, napsala novou složku o dívce a šla domů. Stejně jí už dnes končí služba a s tou dívkou také nic nenadělá. Potřebuje se jí věnovat minimálně šest hodin v kuse. Tohle bude ještě těžké. Pomyslela si, jak zhasínala světlo ve své kanceláři a odcházela domů od všech problémů zdejších lidí. 

Chtěla bych znát Váš názor :) Prosím :)