Julia vždy věděla, že je chytrá. Byla jedním z těch inteligentních dětí, které rychle pochopily, že rodiče nejsou všemocní a vševědoucí.
Poprvé si to uvědomila, když ji vyděsily zvuky vycházející z její skříně.
Julia seběhla dolů, brečela a volala mámu a tátu.
"Co se děje, zlatíčko?"
"U mě v pokoji jsem slyšela příšeru."
Čekala, že ji rodiče začnou utěšovat, nebo nad tím mávnou rukou, nebo že je to bude otravovat. Stal se ale pravý opak - matka i otec okamžitě vyběhli do jejího pokoje a prohledali všechna zákoutí, prostor pod postelí, skříně, rohy místnosti, dokud si nebyli jistí, že v pokoji nikdo jiný není.
Julia rychle pochopila proč to dělají. Tím, že jejímu strachu přikládají hodnotu jí ukazují, že ji mají rádi a že je doma v bezpečí. Nejspíš si o tom přečetli v nějaké rodičovské příručce.
Ale Julii to ukázalo, že má moc. Probouzení jejích rodičů pláčem a křikem bylo od té doby na denním pořádku. Rodiče vždy přiběhli, aby zkontrolovali celý pokoj, zatímco Julia schovávala svůj smích za slzy.
Jedné noci už to Julia nevydržela a zasmála se nahlas. Rodiče se jí zeptali čemu se směje, načež odpověděla, že jsou vtipní, protože jí vždy věří.
Ani jeden z rodičů se netvářil naštvaně, jak Julia čekala. Otec se ustaraně podíval na matku.
"Víš, drahoušku, jen jednou jsme tvému bratrovi nevěřili..."
Julii, která byla jedináček, se té noci spalo opravdu špatně.
