Nesnáším, když můj bratr Charlie musí pryč.
Moji rodiče se mi neustále snaží vysvětlit jak moc je nemocný. Prý mám štěstí že mám mozek, který funguje jak má. Když si stěžuju, jak moc se nudím bez malého brášky, protože si nemám s kým hrát, snaží se, abych se cítil provinile, protože on se v malé tmavé místnosti nudí víc než já.
Vždy je přemlouvám, aby mu dali ještě poslední šanci. Samozřejmě, že mi to ze začátku vycházelo. Charlie se domu vrátil několikrát, ale pokaždé na kratší dobu než předtím. Vždy to začalo znovu. Sousedčiny kočky se nacházely mrtvé v jeho krabicích na hračky, tátova žiletka se našla na dětské skluzavce na blízkém hřišti, matčiny vitamíny byly nahrazovány kousky tablet do myčky. Rodiče říkají, že jeho porucha ho činí kouzelným - dokáže předstírat že je normální a umí ošálit i doktory, kteří se o něj starají, aby si mysleli, že už je zralý na rehabilitaci. Říkají, že se musím vypořádat s nudou, jen abych byl od něj co nejdál.
Nesnášim, když Charlie musí pryč. Musím do jeho dalšího návratu předstírat, že jsem hodný.
