Dej svému životu jméno.

13.kapitola

Stála jsem tam jako přikovaná k zemi. Nemohla jsem ze sebe vydat jedinou hlásku natož odpovědět.

Oba na mě zírali a nejspíš čekali, až něco řeknu.

,,Mio, jsi v pohodě?" Zeptal se mě najednou Matt.

,,Ehm, myslím, že ano." Řekla jsem nejistě a stále koukala na Caleba, který přede mnou stál asi stejně zaraženě jako já.

Byl sladký, když v tu chvíli nevěděl, co říct.

,,Ráda tě poznávám, Calebe." Řekla jsem snad tím nejvíc ironickým hlasem a přidala k tomu trochu předstíraného úsměvu.

,,Vy dva .." řekl divně Matt. ,,Vy se znáte?" Koukal na nás dva součastně.

,,No, my .." chtěla jsem říct celý náš příběh s letištěm, ale Caleb mi svým hlubším hlasem skočil do řeči.

,,Neznáme se brácho." Řekl s humorem.

,,Už jsem se lekl. Vypadalo to, jako by jste se znali a něco spolu měli." Zasmál.

,,Leda tak ve snu." Přidala jsem se, aniž bych věděla, že jsem právě urazila kluka, který mi nikdy nic zlého neudělal.
V celku je i docela hezký a ty květiny od něj byly moc pozorné.

Usmála jsem se pro sebe.

A tak jsme seděli na lavičce uprostřed velkého kopce s krásným výhledem na San Francisco.

Po chvilce nás Matt opustil s tím, že musí domů za Stephanie. Udělá jí romantickou věčeři, po cestě někde koupí květinu.
Uvědomil si, že s ní v poslední době netráví žadný čas.

A tak jsme na té opuštěně lavičce na velkém kopci s výhledem na San Francisco zůstali sami.
Jen já a Caleb Parker.

Slunce už pomalu zapadalo a já cítila v krku ten nepřijemný knedlík.

Mé myšlenky začali opět pracovat na 100% a na koho jiného bych mohla myslet než na Lucase.

Už se mi dva dny neozval a já nechápu, jak to mám brát.

Třeba už o mě nemá zájem.

První slza mi ukápla na mé tričko a já se snažila ji rychle ukrýt před Calebem.

Neúspěsně.

,,Co se děje?" Řekl lehkým hlasem.

Z namachrovaného fotbalisty, který používá snad v každé větě slovo ,kámo' se z čistajasna stal citlivý člověk s cílem mi pomoct.

,,Nic, Calebe." Oddychla jsem. ,,Nedělej si s ním hlavu." Řekla jsem potichu.

Zvedl mi bradu a koukal mi přímo do očí.

,,Pomohlo by objetí?" Páni, ten kluk fakt ví, co je potřeba.

Nejasně jsem kývla a plácla svým obličejem do jeho nataženého objetí.

Mé slzy začali padat více a více.

Nic neříkal. Jen tam seděl a objímá mě.

Byl to hřejivý pocit.

Odtáhla jsem se, abych si mohla utřít svůj vlhký obličej, ale všimla jsem si, jak se na mě upřeně dívá.

,,Děje se něco?" Zeptala jsem se ho.

,,Jsi krásná." Usmál se svým upřímným úsměvem.

Myslím tedy, že byl upřímný. Tenhle úsměv jsem u něj zaregistrovala jen na tom letišti, když mi podával ruku. Jinak ho vidím poprvé.

Doufám, že se upřímný.

Nedalo mi to a musela jsem se lehce pousmát.

Cítila jsem jak rudnu.

Každopádně, tohle rudnutí a mi stává dost často. Stačí, aby mě někdo za něco pochválil a už jsem červená jak rajcě.

,,Tohle by sis neměl myslet."

,,Řekni mi proč?" Optával se.

,,Protože já nejsem holka pro Tebe Calebe. Nejsem takový člověk, který si myslíš."

,,Měla by jsi mi dáš šanci." Řekl sebevědomě.

,,Šanci v čem?"

,,V tom, aby ses do mě mohla zamilovat."

Jen jsem se usmála.

Jakáto blbost.

Dotkl se mé tváře.
Koukal přímo do mých očí.
Usmál se na mě.

Má tak krásný úsměv.

Usmála jsem se taky.

,,Chtěl bych tě políbit."

Nic jsem neříkala, ale věděla jsem, že nesmím.

Z mých myšlenek mě probudilo až teplo na mých ústech.

Políbil mě.

A já se nebránila.

Děkuju moc za vaše skvělé ohlasy. Moc si toho vážím, ani nevíte, jak moc!:)
Omlouvám se, že teď přidávám minimálně, ale škola je škola a je toho opravdu teď dost.
Na fotce výhled na SF.
Jste skvělí.❤️
VeronikaBrooks