Dej svému životu jméno.

14.kapitola

Nemůžu uvěřit faktu, že se to opravdu stalo.
Byla jsem na sebe naštvaná, i když v hloubi duše vím, že nějaká nepatrná část mého Já to chtěla.
Seděli jsme tam. Naproti sobě. Hleděli jsme si do očí. Nikdo z nás nevydal ani hlásku. Prostě jsme tam jen seděli, zahledění do toho druhého.
Co to sakra se mnou je?!

Hned, co mě Caleb doprovodil, jako správný gentleman domů, utekla jsem do svého pokoje, plácla s sebou do postele a začala vzlykat.
Byla jsem tak zmatená. Poprvé v životě se mi stala taková situace, ve které jsem nevěděla, co si počnu.

Nemohla jsem to Lukasovi říct, ale nemohla jsem mu ani lhát..

Se svýma uplakanýma očima jsem se přesunula do koupelny, kde jsem se osprchovala a myslela si, že ze sebe smyji špatné pocity. Marně.
Po celé večerní hygieně, jsem se oblékla do pyžama a usedla k mému notebooku.
Najela na Skype a chystala se zmáčknout ikonku telefonu u Lukasova profilu.

Nemohla jsem. Nezvládla bych s ním teď mluvit.

Zvedla jsem se od notebooku a kráčila si to směrem k mé posteli, když se najednou ozval známý zvuk Skypu.

Lukas volá.

,,Doprdele!" Řekla jsem si pro sebe a nemohla ze sebe vydat jedinej krok.

Stála jsem tam, jako přikovaná a měla jen tři možnosti.
Buďto tam půjdu, zvednu to a budu dělat, že je vše v naprostým pořádku, půjdu tam a všechno mu řeknu a nebo tady budu jako idiot stát a poslouchat otravný zvuk Skype volání.

Odhodlala jsem se. Pomalým krokem jsem šla k mému pracovnímu stolku s notebookem a odklikla ikonku s kamerou.

,,Ahoj Mio, tolik mi chybíš." Ozvalo se z obrazovky.

,,To i ty mně Lukasi. Opravdu potřebuju, aby jsi už přijel." Vzlykla jsem a věděla jsem, že dnes mu to říct nechci.

,,Mám skvělou novinu princezno...Dnes letíme domů na koncert přidaný do našeho turné. Letím domů lásko!" Usmíval se od ucha k uchu.

,,Tak to je vážně skvělé." Jemně jsem se pousmála.

,,Počkej, ty nemáš radost?" Zeptal se

,,To víš, že mám Lukasi." Snažila jsem se vypadat věrohodně. "Ani nevíš, jak moc se na Tebe těším!"

Ano, jasně, že se na Lukase těším.. Přece jenom jsem ho už přes měsíc neviděla. Jen mám takový divný pocit v žaludku. Pocit, že se něco pokazí.

Kluci by měli přiletět pozítří v ranních hodinách. Slíbila jsem, že jim pomůžu s vybalováním, aby si mohli udělat ještě poslední zkoušku před koncertem.
————————————————————
Den příletu se blížil čím dál, tím víc a já začala být den ode dne nervóznější.

Když nastal den D, všechna nervozita a stres ještě zesílil a já si opravdu myslela, že to nezvládnu a v nejhorším řeknu něco, co nechci a nebo s sebou prostě seknu na podlahu.

Kolem půl 5 ráno jsem vyjela z baráku směrem na letiště, kde o půl 6 měli kluci přilétět.
———————————
V autě jsem ještě upravila svůj makeup, vzala si kabelku a pomalým, opravdu lenochodím krůčkem se vydala k hlavní hale, kde jsem měla počkat.

Půl 6 odbylo a já v už v pozadí poznala hlasy těch pěti kluků.

Lukasovi to náramně slušelo.

Hrozně moc se Vám omlouvám za nulovou aktivitu, ale jediný, na co se můžu vymluvit je škola😄. Znáte to, bylo pololetí a taky bylo co dohánět😄😂.
Každopádně doufám, že se na mě moc nezlobíte😥.
Veronika xx
[na fotce je Mia a její outfit na letiště]