Selekce labyritnu: Propast slz (Probíhá velká letní korekce!!)

12. Kapitola

,,Jak před Ninou? Newte! Co to zase meleš za kraviny!" nechápal Minho. Všichni na mě házely stejně nechápavé pohledy. 

,,Viděl jsem ji..." špitnu polohlasně. Ve všech to hrkne. Místností je slyšet popadávání dechu. 

,,Počkej, myslíš Ninu?" opět nechápal asiat. Zoufale jsem si prsty zatahal za vlasy a vydal neurčitý zvuk.

,,Koho asi jiného! Byla...Byla v inkubátoru. Já tam byl taky, ale dokázal jsem jim utéct, proto mě teď hledají, ale to není podstatné, podstatné je to, co jsem tam viděl a slyšel. Je tam hádám několik set inkubátorů a v každém z nich jsou teenergeři, jako jsme my. Avšak každý je v něčem... v něčem jako hyperspánku a napojeni na několik hadiček. Když jsem se dostal z mého, šel jsem hledat východ. Jenže jsem pohledem zavadil o jeden z nich. Byla tam ona. Vypadala vyčerpaně, ale spala. Chtěl jsem ji osvobodit, ale málem mě chytili. Schoval jsem se a slyšel, že prý ta doktorka Paigová ji chce použít, jako zbraň proti nám!" vychrlil jsem na ně všechno. Koukali na mě jako na blázna.

,,Hou, hou, Newte! Uklidni se! Jsi jistý, že se ti to někde nezdálo? Neusnul jsi někde?" dává před sebe v uklidňovacím gestu ruce a kouká na mě, jako na Rmuta. To už mi rupnou nervy.

,,Ne nezdálo! Myslíš, že kdyby se mi to zdálo, měl bych tady," ukážu jim krvavou díru vzadu na mém krku. ,,tohle to? To jsem si snad udělal propiskou, nebo co?!" vypěním na ně. Všichni zaujatě a zároveň vyděšeně zírají na mé...zranění? Nevím, jak to popsat. První se oklepe Minho.

,,Dobře, dejme tomu, že ti začínám věřit. Co ale chceš dělat?" zkříží si ruce na hrudi a poslouchá. Co chci dělat? Já to moc dobře vím!

,,Utéct!" odpovím ledabyle.

--------------------

S klukama jsme vymysleli skvělý plán k útěku. Snad vyjde, uskutečníme ho během večeře. ale jelikož mě nesmí nikdo vidět, jsem se schoval za jeden sloup před jídelnou a číhal na znamení.

Všichni už byli v jídelně. Viděl jsem, jak Minho kývl na kluky a oni mu ho opětovali. 

,,Válka s jídlem!" vykřikl přes celou místnost asiat a hodil porci ze svého talíře na stůl, kde sedělo pár jiných kluků. Trefil se jednomu blonďákovi do obličeje, ten neotálel a hned mu to vrátil. Za chvíli se přidali všichni a nastala obrovská válka. 

Viděl jsem, jak chodbou běží jednotka mužů s uniformami ZLOSINu. Vtrhli do jídelny a snažili se uklidnit ten zmatek. Nikdo ze zaměstnanců nebyl na dohled. Minho s ostatními se pomalu nenápadně vyplížili dveřmi ven z jídelny a běželi jsme pryč. 

Cestou jsme nikoho nepotkali, jelikož všechny jednotky asi poslali do jídelny. Běželi jsme chodbami a jen jsme hádali kudy se dostaneme ven. Náhle se ozval nepříjemný zvuk alarmu. 

,,Poplach! Subjekty se snaží utéct! Sektor F36! Opakuji! Subjekty se snaží utéct! Sektor F36!" ozvalo se chodbou. Sakra!

Přidali jsme do běhu. Za námi se ozvala střelba. Oni po nás střílí?! Zahli jsme do jedné chodby a viděli obrovskou bránu. Byla ovládána na číselný kód. Přistoupil jsem k tomu a snažil se uhádnout kód. Minho zatím kontroloval, zda nejsou jednotky poblíž.

,,Už jsou tady! Newte, dělej!" vykřikl naléhavě můj asijský kamarád. Vystresoval mě ještě víc. Zavřel jsem oči a naťukal nějaký kód. Ozvalo se hlasité zaskřípání a s hučením se brána pomalu začínala otevírat. Vběhli jsme na poušť a jen viděli, jak se v chodbě objevila ta doktorka aigová s jednotkou za zády.

,,Věřte mi! Sice jste přežili Labyrint, ale okolní svět nedokážete! Nevíte, co vás tam čeká!" snaží se nás přemluvit doktorka.

,,To radši shnijeme tady, než abyste nás dali do těch inkubátor a Bůh ví, co byste s námi udělali!" vykřiknu a kopnu do kódovače, jež je i zvenku. Brána se začne zavírat.

,,Hodně štěstí s Raply!" řekne ještě doktorka než se brána zavře úplně. Nastane ticho.

,,Co budeme dělat teď?"

,,Já nevím..." odpovím zoufale.

----------------

Ano vidíte správně po X letech přidávám kapitolu. :D Omlouvám se, ale vstoupily mi o psaní mé koníčky, rodina a pak už i škola... :( Snad se vám kapitola líbí a doufám, že knihu ještě někdo čte... :(