Selekce labyritnu: Propast slz (Probíhá velká letní korekce!!)

11. Kapitola

Běžel jsem. Nevím kudy. Chodby byly jako labyrint. Labyrint... Někdy mi hlavou prolítne myšlenka, jestli jsme udělali dobře, s tím, že jsme utekli... Ale hned ji zaženu, jelikož je to hloupost, jasně že jsme udělali dobře! No i když, srovnání aktuální situace s labyrintem? V labyrintu bylo jediné nebezpečí setkání s Rmutem... ale tady... přimomíná mi to labyrint... také jsme tu uzavřeni, avšak s tím, že nás tu střeží muži v uniformách a zbraněmi... a vybraní lidi jsou posílání do těch inkubátorů! A odvekli od nás Ninu... Nina!

Pouhá myšlenka na ní mě popohnala vpřed! Řídil jsem se instinktem, jakmile jsem potkal zaměstnance ZLOSINu dělal jsem jako by nic. Když jsem se ujistil, že je vzduch čistý, znovu jsem se rozeběhl. Narazil jsem na jednoho člena ochranky.

,,Hej! Co tu děláš! Máš být s ostatními!" křikl na mě. Ztuhl jsem. V hlavě mi to šrotovalo, jako nikdy. Otočil jsem se na něj. V černé neprůstřelné uniformě, sklo chránící mu oči a v rukou velká černá zbraň, nahánějící hrůzu. Polkl jsem.

,,J-já... hledal jsem záchod a ztratil se." zakoktal jsem a doufal, že mi na to skočí. Nedůvěivě si mě přeměřil pohledem.

,,Záchody jsou v části, kde máte pokoje! Jsi na druhé straně základny, hochu!" odpověděl mi podezíravě a nabil zbraň. Zrychlil se mi tep. Nervózně jsem se ošil a podrbal se na zátylku.

,,Jé...A já si říkal, že to je nějak daleko...Šel jsem podle cedulí.." zalhal jsem. Díky bohu byla vedle mě cedule, která však neukazovala wc, ale něco co jsem nemohl identifikovat. Muž se podíval na ceduli a nadzvedl obočí.

,,Kluku, ale to není cedule na záchod...To je cedule ukazující kuchyni!" kikl s náznakem uchechtnutí. Pozorně jsem se podíval na tu ceduli. Bože! Fakt jsem nemohl vymyslet něco lepšího než záchod?! Vždyť na té ceduli je člověk, který jí! Musel jsem to hned nějak zakecat...

,,Uhm? Aha omlozvám se za to může...labyrint. Jo tří roky v labyrintu vám trochu vymetou mozek." odpověděl jsem nejistě. Muž pokroutil hlavou.

,,Pokoje jsou touhle chodbou, jdi stále rovně a najdeš je. A pro příště ti radím, neiď se cedulemi, nebo ano, ale nejdív si zjisti, co znamenají." odpověděl neutrálně muž a vydal se na druhou stranu chodby. Úlevně jsem vydechl a chtěl se vydat určeným směrem. Když jsem slyšel zapraskání vysílačky.

,,Subjekt A22 utekl z laboratoře! Najít a přivést k doktorce Paigové! Opakuji! Subjekt A22 utekl z laboratoře! Najít a přivést k doktorce paigové!" ozvalo se z vysílačky. Okamžitě jsem se rozeběhl chodbou a doufal, že mám náskok, neodvážil jsem se otočit, abych zhodnotil situaci, a tak jsem prostě běžel...

Labyrint měl i své pozitivum. Zlepšil jsem si v něm fyzičku. Ale už mě začala bolet má raněná noha.. Nedbal jsem na to a běžel dál. Už jsem poznával tuto část, jsem v části s pokoji. Okamžitě jsem zalezl do našeho pokoje s klukama, kteří na mě koukali jako na blázna.

,,Newte co tu-" nedopověděl Alby, jelikož rozsvítilo varovné červené světlo nad dveřmi.

,,Není čas! Musíte mě schovat, hned!" vykřikl jsem naléhavě, kluci nechápavě pikývli a odsunuli jednu z postelí, za kterou se nacházela šachta. Hbitě jsem do ní zalezl, kluci postel vrátili do původního stavu, právě včas, neboť do pokoje vtrhli muži v uniformách.

,,Tady není! Prohledejte celé křídlo! Nemohl se dostat daleko!" prohlásil do vysílačky jeden z mužů a jak rychle vtrhli do pokoje, zase zmizeli.

,,Už vylez Newte!" vydechl Alby a odsunul postel, abych tak mohl vylézt. Jakmile jsem už stál na nohou, čelil jsem podezíravým výrazům mých přátel. ,,A teď nám hezky vysvětli, co se to tu děje!" křikl na mě můj tmavý kamarád.

,,Bude to znít neuvěřitelně, ale musíte mi to věřit...Prožil jsem to a slyšel to. Musíme se dostat co nejdříve odtud, než ji sem pošlou!" naléhal jsem na ně. Přišla další dávka nechápavých pohledů.

,,Než sem pošlou koho?"

,,Ninu..."

----

já vím, já vím. Už nepřidávám skoro vůbec, ale pochopte :) prázdniny... :) Ale jelikož je dneska opravdu hnusně, tak jsem se přinutila zasednout za počítač a napsat další část, snad se líbí. :)