Vyvolení

Hned!

,,Mari!" vzbudil mě Plaggův hlas. ,,Ještě pět minut," odehnala jsem ho. ,,Nemáme čas Mari. Vstávej!" Lekla jsem se ho tolik, že jsem spadla z matrace. ,,Co se děje?" Začala jsem se škrábat nahoru. ,,Není čas. Oblékni se." Jeho chování mě vyděsilo. Ještě nikdy jsem ho neviděla tak napjatého. Ani když jsem si vyvrtla kotník. Již normálním rokem jsem došla ke skříni a popadla  to první, co mi přišlo pod ruku. Což byly růžové kalhoty s bílím květovaným tričkem. Modré vlasy jsem rychle svázala do dvou culíků. ,,Můžeme jít." ,,Konečně." Tryskem vyletěl ven a já jsem se mu snažila stačit.

Podívala jsem se ven. Nemohlo být víc než tři. Zadívala jsem se tam a viděla malé bílé chomáčky padající z nebe. Usmála jsem se. ,,Poběž!" probral mě z myšlenek. Vydala jsem se za ním. Čekal na mě u otevřených dveří. ,,Vidíš to?" zeptal se a ukázal ven. ,,To jsi mě vytáhl z postele jen proto, abys mi ukázal sníh?" nechápavě jsem nadzvedla obočí. Nějak mi nedošlo o co mu jde. Nestihla jsem se ho zeptat, protože k nám se k nám přiřítil Adrien opět bez trička. ,,Zabilo by tě oblíct se?" zavrčela jsem na něj. ,,Neřeš oblečení, máme větší problém." Protočila jsem oči. Já jsem se obléct stihla. ,,A tím je sníh?" musela jsem se usmát. To mi přijde jako pravý opak problému. Miluju sníh. ,,Nepřijde ti trochu divné, že sněží uprostřed září?" Pokývala jsem hlavou. Bylo to trochu neobvyklé, ale na druhou stranu... ,,Jsme v horách ne? Myslela jsem, že to je normální." Zavrtěl hlavou. ,,Není, ani trochu." Natáhla jsem ruku ke sněhu. Milovala jsem ho ať už byl normální nebo ne. Nade dveřmi byla bohužel střecha a nad verandou taky, takže jsem musela až ke schodům. Bylo to zvláštní. Nebyla mi zima. Jako by bylo jaro nebo tak něco. ,,Na tvém místě bych to nedělal" varoval mě Adrien. Ignorovala jsem to. Dotkla jsem se ho a bolestně jsem sykla. ,,Neříkal jsem to?" uchechtl se Adrien. ,,Ten sníh... Pálí." To byla zrada. Dostala jsem vztek na kohokoli, do mi zničil shledání se sněhem a místo něj poslal tu příšernou  napodobeninu. Svraštil obočí a šel ke mně s Plaggem na rameni. ,,Ukaž." Podala jsem mu ruku. Byla na ní malá ranka, ale nebylo to tak zlé. ,,Ty víš, co to znamená," vyměnili si s Plaggem významný pohled. ,,Co?" ,,Musíme za mistrem. Hned," řekl to tak vážným tónem, že jsem se zdržela všech námitek.

Popadl mě za ruku a začal táhnout za sebou. ,,Hele kam to jdeme? Neříkals, že ho tady neuvidíme tak půl roku?" ,,Lhal jsem," pokrčil rameny. Snažila jsem se mu vysmeknut. Jak jakože lhal? Tedy, bylo mi jasné, že není žádný svatoušek, ale za lháře jsem ho považovala jenom z části. Spíš byl zlomyslný. ,,Takže... jdeme za ním," odtušila jsem. ,,Páni. Ty jsi, ale hlava," utrousil ironicky. Povzdechla jsem si. Zbytek cesty jsem se už jenom snažila zorientovat. V této části jsem ještě nebyla. Po chvíli jsem to vzdala a zadívala jsem se na jeho záda. Měl na nich něco... Nestihla jsem si to kloudně prohlédnout, protože se na mě otočil. Přesto jsem poznala, že se mu to táhne přes celá záda. Podívala jsem se jinam, ale cítila jsem jak rudnu. Z ničeho nic se zastavil a já do něj narazila. ,,Promiň." ,,Plaggu počkejte tady a přijďte až za tak dvacet minut. Jasný." Plagg přikývl. Adrien zmizel v chodbě před námi. ,,Proč nemůžeme jít s ním?" ,,Adrien si některé věci rád vyřizuje sám." Pokud si to chtěl s mistrem vyřídit sám, proč jsem tam musela být. ,,Jdu tam," řekla jsem rozhodně. ,,Ne, to nesmíš." Nedbala jsem jeho varování. ,,Promiň," vzala jsem kousek sýra, co jsem měla v kapse. Jak se tam dostal jsem nevěděla. ,,A camembert bys nechtěl?" Zorničky se mu zvětšily. Popadl ho a sednul si na okno. Já jsem se mezitím nenápadně vydala úzkou chodbou dál. Měla jsem po krk toho jejich věčného tajnůstkářství. Přijdu na to, co se děje. S nimi nebo bez nich. Bylo mi to jedno.

Opatrně jsem se připlížila ke dveřím, jak mě to Adrien učil a poslouchala jsem. ,,Je slabá. Není připravená mistře. Nedokáže to. Potřebuji víc času." Ten hlas musel patřit Adrienovi. Zatnula jsem pěst. Náhodou jsem se zlepšila. ,,Obávám se, že čas vypršel Adriene." ozval se stařecký a povědomí hlas. Jak by také nebyl. Vždyť jsem mu pomohla tenkrát v parku. ,,Ale mistře... Čekali jsme tak dlouho," jeho hlas zněl až zoufale. ,,Správně Adriene, až moc dlouho. Je vyvolená. Nesuď ji jen proto, že je jiná než ty." Naklonila jsem se ještě blíž ve snaze slyšet líp. K mé smůle jsem to přehnala a málem jsem spadla. Jenom málem. Stejně jsem, ale byla prozrazena. „Poslouchat za dveřmi je nevychované," utrousil Adrien. Povzdechla jsem si. Jsem taková nešika. Ani za těma dveřma neumím poslouchat. „Vidíte o čem jsem mluvil?" Vešla jsem dovnitř se skloněnou hlavou. „Je naše Beruška Adriene," napomenul ho a věnoval mi úsměv. „Psaď se k nám," pokynul ma místo naproti němu, vedle Adriena. „Kde jsi nechala Plagga?" otočil se na mě Adrien. „Na chodbě. Camembert evidentně funguje." Zavrtěl hlavou. Mělo mu to dojít. Podívala jsem se na mistra, co nás zatím sledoval. „Promiňtě, že vás obtěžuji, ale o čem jste to tady mluvili?" nadzvedla jsem tázavě obočí. „Ano. Musíš dokázat, že jsi Beruška," promluvil tajemně mistr. „Jak to myslíte, dokázat?" podívala jsem se na Adriena s prozbou v očích. „Musíš získat kwami. Hned." vysvětlil s jasným nesouhlasem. „Hned?!" zmateně jsem se dívala z jednoho na druhého. „Ano," zabrblal Adrien. „Ať je tedy po vašem mistře. Ale chci pak dost času," uzavírá Adrien. Na mě nepomyslel. Vlastně jsem netušila, co to znamená. ,,Dobrá," přikývne mistr. ,,A co já?" rozčilovala jsem se. Zbytečně. Nejspíš jsem stejně neměla na výběr. Jako bych byla kus masa. Loutka bez vlastní vůle. Ostatně, kdy jsem byla něco víc? Přesto jsem se nehodlala vzdát. Zvedla jsem se a došla jsem k váze v rohu. ,,Mohu?" ukázala jsem na ni. Mistr nejistě přikývl. Popadla jsem ji a mrštila s ní o zem. Střepy se rozlétly všude. ,,Díky." Hned jsem měla lepší náladu.,,Když to udělám, chci zase do školy." řekla jsem. ,,Jistě. Jak chcete." Zvedl se. ,,Pojďte za mnou." Šli jsme za ním do chodby. Před námi se odsunula stěna a my do ní vešli. Tajný vchod, došlo mi. Za ním byly schody. Podivně to tam páchlo po plísni. Kamenné stěny byly porostlé mechem. Nejspíš tam dlouhá léta nikdo nevkročil. Zvláštní. Nikdy jsem takové stěny neviděla.  Byla tam nepříjemná zima. Podívala jsem se na Adriena. Jak to že mu není zima?

Čau lidi. Tak je tady další kapča. Doufala jsem, že stihnu vánoční už teď, ale asi ne. Nevadí. Kam asi jdou? Co to má Adrien na zádech?

Díky za přečtení a zase příště.

Vaše Rev.

A veselé Vánoce!