Vyvolení

Setkátní

Šla jsem deštěm a ani nevěděla kam. Nezáleželo mi na tom. Chtěla jsem jenom co nejdál odsud. Bylo frustrující, že z Miraculous nemůžu odejít. Vydat se do hor samotná byla sebevražda a i se zkušeným člověkem, je to bláznovství. Pohladila jsem stříbrný náramek s neonově zelenou packou, jehož přítomnost mě uklidňovala, měla jsem ho odjakživa, máma mi říkala, že mě ochrání před zlem. Jak bláhová jsem byla, když jsem si myslela, že funguje! V parku jsem se posadila na lavičku, promočená a začínalo mi kručet v břiše, ale nevšímala jsem si toho a ani chladu, co se mi zařezával až do morku kostí. Vnímala jsem jenom otupělou bolest a prázdnotu ve svém srdci.

Seděla jsem tam jako hromádka neštěstí, když jsem zaslechla křik. Nevím, proč mě zaujal. Napřed jsem si myslela, že mám slyšiny. Pak se ovšem ozval znovu. Rychle jsem vyskočila na nohy a začala se rozhlížet. Byl to starý pán, co upadl a nedosáhl na svou hůl. Přiběhla jsem k němu, hůl mu podala a pomohla mu vstát. ,,Děkuji ti." řekl pán. ,,Nemáte zač," usmála jsem se. Otočila jsem se k odchodu, ale zastavil mě. ,,Ty jsi z tohoto města?" přikývla jsem. Odkud jinud bych mohla být? ,,Ale přišla jsem o domov," koula jsem se do rtu. ,,Co se stalo?" vyzvídal. Bylo mi trochu trapné o tom mluvit s cizím člověkem, ale všechno jsem mu řekla. ,,To je strašné," zavrtěl soucitně hlavou. ,,A jak že se to jmenuješ?,,Marinette. Marinette Chengová." řekla jsem. V jeho očích zajiskřilo a podíval se na mou ruku s náramkem. ,,Po tolika letech..." zašeptal. Netušila jsem, co to znamená. ,,Našel jsem tě," usmál se. ,,Mě?" nadzvedla jsem obočí. ,,Tebe." Nejspíš se praštil do hlavy. ,,Přišlas o domov... Jsi celá promočená, běž ke mně domů." Podal mi mapu. ,,A co vy?" ,,Zrovna musím odjet, vrátím se za týden. Můžeš tam klidně zůstat. Když řekneš že tě posílá Fu, přivítají tě s otevřenou náručí." Neměla jsem důvod nepřijmout jeho nabídku. ,,Kam?" ,,Je to kousek odtud." ukázal na místo na mapě označené x. ,,Ale to nemůžu..." začala jsem namítat, ale on mě přerušil. ,,Ale můžeš." Zavrtěla jsem hlavou. Začala se mi motat. Co se to se mnou děje? Ruce a nohy jsem měla jako z olova. ,,Tak tady jinak." řekl stařík a cítila jsem za mnou záchvěv vzduchu, to už mě ale zradily nohy úplně a já spadla. Čekala jsem tvrdý náraz, místo něj jsem, ale ucítila dvě svalnaté paže, které mě zachytili. Pak už jsem viděla jen tmu.

Probudily mě něčí hlasy. ,,Ona? Podívej se na ni, to je přece absurdní." řekl něčí hlas, nejspíš klučičí. ,,Ne, je to určitě ona, cítím to," odpověděl pisklavý hlásek. ,,Odkdy cítíš něco jiného, než camembert?" Najednou rozhovor ustal. Posadila jsem se. Pod sebou jsem měla matraci. Rozhlédla jsem se po pokoji. Byl velký, ale prázdný. Zvláštní, odkud se braly ty hlasy? Musela jsem být v chrámu. Co dělám v chrámu? Pak jsem si začala vzpomínat. Bylo to opravdu zvláštní. Prohlédla jsem se a zjistila, že mám nové oblečení. Přesněji červené kimono s černými puntíky. Jsem snad nějaká beruška nebo co? Zavrtěla jsem hlavou. Chtěla jsem si ho sundat, ale něčí ruce mě zastavily. ,,Být tebou tak to nedělám." zavrněl někdo za mnou. ,,Proč?" Podívala jsem se na něj. Ihned mě uhranuly jeho zelené oči. Byl to kluk přibližně ve stejném věku jako já s blond vlasy. Jeho krásu podtrhovala černá tunika s neonovou packou– stejnou jakou jsem měla na náramku– na límci a okolo pasu měl omotaný neonový pás na němž se pohupoval meč, k tomu všemu měl volné černé kalhoty. Řekla bych, že je pohledný, kdyby na tváři neměl tak lstivý úsměv. Netušila jsem, co dělám, ale věděla jsem, že tohle je někdo, koho bych si měla držet od těla. Snažila jsem se mu vysmeknout. To ho rozesmálo. ,,Jsi slabá." ,,A ty zase ubohý," odsekla jsem. ,,Co tady dělám?" Pustil mě. ,,Jsi vyvolená." řekl prostě. ,,A to znamená co?" Povzdechl si. ,,Znáš příběh o Lišce a Pávovi?" ,,Jasně, ti dva bojovali se zloduchem jménem Lišaj a porazili ho před více jak 300lety." odříkala jsem příběh, který zná snad každý. ,,Legenda pravý že jednou Lišaj znovu povstane a dva vyvolení hrdinové Kouzelná Beruška a Černý Kocour ho musí porazit," vysvětlil mi, ale já to nepochopila. ,,A co já s tím?" Vypadal, že by mě nejradši uškrtil. ,,Ty jsi ta vyvolená a proto jsi tady, abys naplnila svůj osud." Objevilo se za ním černé létající stvoření podobné kočce. Vykulila jsem na ně oči. ,,J–Jako já?" ukázala jsem na sebe. Přikývl. ,,Ale já jsem slabá, rozhodně nemám na to, být superhrdinka." vysvětlovala jsem. ,,Já ti to říkal," posměšně se uchechtl. ,,To se ti jen zdá, máš uvnitř velkou sílu," promluvilo to stvoření. ,,A ty jsi co?" ,,Já jsem Plagg. Jeho kwami." Takže kwami. Hm... Co to je? ,,Tak poslyš Plugu ten kluk," ukázala jsem na blonďáka, ,,má pravdu, já na to nejsem. Museli jste se splést." ,,Za prvé jsem Plagg a za druhé jsi přece vyvolená, mistr Fu se nikdy nemýlí," namítal. ,,Všechno je jednou poprvé." Začala jsem vstávat. Tohle je absurdní. ,,Kde je východ?" otočila jsem se na blonďáka. ,,Neříkej mi že ani nenajdeš východ." Naštvaně jsem se rozhlédla po místnosti, ale východ tu nebyl. ,,Ne, nesmíš odejít." Plagg mě chytil za ruku. ,,Dostaň mě z téhle místnosti, až uvidím něco víc, tak se rozmyslím." Horlivě přikyvoval a zatáhl mě k jedné za zdí, která se ukázala být posuvnými dveřmi. ,,Jestli zůstane ona, potom odejdu já." řekl rozhodně blonďák a zamířil ke dveřím, pak se zastavil vedle mě a podíval se na mě. ,,Na jak dlouho ti řekl že odejde?" ,,Na týden." řekla jsem napůl omámená jeho pohledem. ,,Tak to ho tady tak rok neuvidíme. Já mizím." zamával a vyběhl na chodbu. ,,To nemůžeš! No tak počkej!" snažil se ho dohonit Plagg. ,,Ne. Mě nepřemluvíš Plaggu. Radši hlídej tu holku, věř mi, bude to potřebovat." s těmi slovy vyskočil z okna. Přiběhla jsem k oknu a zjistila že za ním je veranda. Výhled byl neskutečný, všude samé hory, smaragdově zelená tráva, ale poměrně chladný vzduch. A jak se mám dostat domů? ,,Mám jméno ty blbe!" stihla jsem za ním zakřičet, než zmizel v mlze. ,,Kam to jde?" podívala jsem se na Plagga. ,,To tě nemusí zajímat. Pojď tudy, ukážu ti chrám a zahradu." Nechtělo se mi, ale sama bych se tady určitě ztratila, tak jsem šla poslušně za ním.

Chrám byl větší, než jsem si myslela. Ani jsme se nedostaly do zahrady, když slunce začalo zapadat. ,,Tak a tohle bude tvůj pokoj." Došli jsme k pokoji, ve kterém jsem se ráno vzbudila, ale byl jiný, byli v něm moje věci a taky nábytek. Po stěnách byly dokonce zavěšeny květiny. Nasála jsem tu sladkou vůní. Něco takového jsem dlouho nezažila. ,,K–dy? Jak? Díky," koktala jsem a nevěřícně koukala na tu krásu před sebou. ,,Mě neděkuj," zasmál se. ,,Tohle že udělal on?" obrátila jsem se na něj. ,,Jo. Je to ten nejlepší kluk na světě, uvidíš." ,,A proč je tady?" ,,To ti řekne sám, nechci ho naštvat, být jeho kwami je otrava," povzdechl si. Ale cítila jsem, že ho má rád. ,,A co je to ta kwami?" ,,Ty opravdu nic nevíš co?" Zavrtila jsem hlavou. Cítila jsem se jako naprostá houpačka. A v jejich očích jsem jí nejspíš i byla. ,,Propůjčuji–" najednou ho popadl ten kluk. ,,Totiž, to ti nemůžu říct, zabil by mě." Měla jsem pocit, že nežertuje, ten kluk se vážně tvářil, jako by ho měl, co nevidět, rozmačkat. ,,Potřebuješ něco? " snažila jsem se o milý tón, ale znělo to trochu hruběji. Podíval se na špičku svých bot a najednou se mi zdálo, že by mohl být ten, co mi dal do pokoje květiny. Dokonce se lehce červenal! ,,Jak se teda jmenuješ?" dostal ze sebe pracně. Musela jsem se zasmát. Podíval se na mě a byl zase naštvaný. Sakra.. ,,Promiň. Jsem Marinette." Jen přikývl. Trochu mě to zarazilo. Nic víc? ,,A můžu znát tvoje jméno, nebo to je taky tajný?" nadzvedla jsem obočí. Chvíli váhal. To má být vtip? ,,Adrien." Přikývla jsem. ,,Těší mě Adriene." Aspoň něco jsem z něj dostala. Ačkoli jsem se zlobila, že se vyptavám ještě víc. ,,Tak dobrou," zavřela jsem dveře. Rozhlédla jsem se po pokoji. Adrien... Takže tak se jmenuje...

Čau lidi, snad po sto letech je tu nová kapitola, vážně se moc, moc, moc, moc, moc, moc, moc, moc, moc, moc, moc, moc, moc, moc, moc, moc, moc, moc, moc, moc, moc, moc, moc, moc, moc, moc, moc, moc, moc, moc, moc, moc, moc, moc, moc, omlouvám, že tak dlouho nevycházely kapitoly, ale... Vždyť to znáte, prostě výmluvy. Zkrátka a dobře to vyšlo až dneska.

Co říkáte na kapitolu? Je v celku o ničem, ale snad se líbila. Co říkáte na Adriena? Doufám že se líbil i Plagg. Za chyby v textu se omlouvám.

Díky za přečtení a zase příště.

Vaše Rev!