Vyvolení

Něco starého, něco nového

Dole je důležité oznámení.

Ráno mě probudilo příjemné teplo. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že je to Adrien. Cukla jsem sebou. Stále mě svíral v obětí. Šťouchla jsem do něj, ale neprobral se. ,,Adriene!" Žádná odpověď. Začala jsem sebou vrtět a postupně jsem se uvolňovala. Bylo až divné, jak tvrdě spal. Sedla jsem si k němu a pozorovala ho. Normálně by už dávno vstal. Vždyť mi nadává, že dělám hluk i když se plížím, teď jsem tichá asi jako slon v porcelánu. Naklonila jsem hlavu a čekala. Ale minuty ubíhaly a on stále ležel. Opravdu jsem se bála. Vyskočila jsem na nohy a rozběhla se.

,,Mistře!" zaklepala jsem na dveře. Nečekala jsem na pozvání a vešla dovnitř. ,,Co se-" zarazil se. ,,Adrien se neprobouzí," zasípala jsem. Nejsem zvyklá běhat nalačno. Přikývl. ,,Má za sebou náročný boj. A ty také. Oba si musíte odpočinout," usmál se. Přestože to řekl konejšivým tónem, v očích jsem poznala obavy. ,,Bohužel vám ho nemůžu dopřát," pokračoval. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že mluví o odpočinku. ,,Proč?" přepadla mě zvědavost. ,,Plánoval jsem to sice jinak, ale co se dá dělat," povzdechl si. ,,Co?" ,,Vypadá to, že si vyrazíte na výlet," vyšel na chodbu a mě nezbývalo, než ho následovat. Došli jsme do pokoje Adriena. Od doby, co jsem odešla, se ani nepohnul. Klekl si k němu a sundal mu prsten. Opět se obrátil ke mě. ,,Opatruj ho jako oko v hlavě," podal mi ho. ,,Budu," přikývla jsem, i když jsem tomu nerozuměla. ,,Tikky!" zavolal. Odněkud přilétla. ,,Ano, mistře?" ,,Pokud si pospíšíte, budete za dva dny namístě." Přikývla. ,,Kam máme jet?" ,,Marinette, musíš pokračovat ve výcviku." ,,Tak mě můžete učit vy, ne?" nechápala jsem. ,,Jsem příliš starý." zavrtěl hlavou. ,,Nesmysl," zasmála jsem se. ,,Vždyť jste stále mladí,." lhala jsem a oba jsme to věděli. Adrien mi říkal, že mistrovi je 186. ,,Věř mi dítě, neposílal bych tě tam, kdyby to nebylo opravdu nutné." Povzdechla jsem si. Nikam se mi nechtělo. Teď, když jsem si vybojovala právo na to jít o školy, musím zase pryč! ,,A kam přesně jedu?" tázavě jsem nadzvedla obočí. ,,Za mým bratrem do Evropy. A teď honem . Po snídani vyrážíte," popostrčil mě k východu. ,,Počkejte," zastavila jsem se ve dveřích. Vrátila jsem se k dřímajícímu Adrienovi. ,,Sbohem parťáku." Nemůžu uvěřit, že to dělám. Naklonila jsem se k němu a odhrnula mu ofinu z čela. Sundala jsem si náramek s packou a vtiskla mu ho do laně. Pro štěstí. Odtáhla jsem se a zamířila spět do svého pokoje.

Přejela jsem pohledem po fotkách na stěně. Za těch pár týdnů jsem toho hodně prožila. Nechce se mi odjíždět. A už vůbec ne do Evropy. Zároveň jsem se nemohla dočkat, až vypadnu z Miraculous a začnu objevovat nová místa. Snažila jsem se tu myšlenku udržet v hlavě, když jsem sundávala fotky do kufru. Stejně mi ukáplo pár slz, ale nesnažila jsem se je utřít. ,,Musíme vyrazit," připomněla mi Tikky. ,,Už jdu," zavřela jsem kufr a vyšla do zahrady. Mistr mi předal kartu se slovy: ,,Stačí ji zastrčit. O zbytek se postará autopilot." Bezmyšlenkovitě jsem si kartu vzala a vyrazila do města.

Po vyčerpávajících čtyřiceti minutách chůze jsme dorazily na místo. Naštvalo mě, za jak krátkou dobu jsme sem dorazily, když já lesy bloudila celý den a nic jsem nenašla. Necítila jsem se dobře mezi domy, kolem nichž jsem dříve chodila. Donutila jsem se potlačit chuť jít domů. Odvrátila jsem pohled od uličky k místu, co jsem tak dlouho považovala za domov. Radši jsem se zaměřila na to, aby mě někdo neviděl. Přeci jenom není úplně normální vidět člověka, kterého už dávno považujete za mrtvého. Jelikož tady je mrtvý každý, kdo zmizí na dvě hodiny. Odolala jsem pokušení podívat se na hřbitov.

Konečně jsme dorazily na letiště. No, letiště je silný pojem. Přesnější popis je spíše široká silnice dříve sloužící jako cesta z města. Nyní je ale v místě mezi městem a horami zavalená kamením. Letadla obchodníků to, ale používají jako přistávací rampu. Tedy, moc obchodníků se zde nezdrží, přesto se jim cesta sem vyplatí. Zdejší lidé si koupí téměř cokoli. Doslova. Zamířily jsme k hangáru a nastoupily do letadla. Pokud čekáte soukromý tryskáč, tak vás zklamu. Spíš bych to nazvala letadýlkem. Povzdechla jsem si a nastoupila, při čemž jsem se praštila do hlavy. Strčila jsem kartu do malé štěrbiny, což mi přišlo dost zvláštní, není to přece bankomat.

Najednou se rozsvítila světla na ovládací desce, nebo co to je. Všechno se dalo do pochodu a než jsem se nadála letěly jsme. Miraculous se stávalo čím dál menší, až úplně zmizelo a nahradily ho hory obklopené lesy. Chvěla jsem se. Já to dokázala, opustila jsem Miraculous! Už jsem se nebála. Byla jsem pevně rozhodnutá jít za novým dobrodružstvím.

Čau lidi. Konečně nová kapitola. Moc se omlouvám,  že je tak krátká, ale nějak mi došla inspirace a zase ta soutěž. A fakt jsem se musela učit. Prostě moje výmluvy.

Jak jsem již psala jsem nerozhodný člověk, takže nevím kam Mari poslat. Takže mám tři možnosti:

1)Francie

2)Česká republika

3)Vy mi napíšete jiné místo, co chcete.

Upřímně do Francie se mi moc dávat nechce, protože už to je ohrané téma, ale je to na vás a ve Francii taky něco vymyslím. Ta Česká republika tady je, protože je to celkem zajímavá představa. A opravdu vás prosím o hlasování, jelikož tohle je opravdu důležité. No nic už vás nebudu zdržovat jenom poslední věc.

Moc vám děkuju za 714 přečtení a 122 votes. Fakt nevím, co na to říct. Jsem opravdu nadšená, že moje první ML ff má takový úspěch i přes moje chyby (za které se omlouvám). Díky.

Díky za přečtení a zase příště.

Vaše Rev!

Ps: Hlasovat můžete do 10.4.