Vyvolení

Co to...?

Za dlouhou dobu jsme konečně dorazili do oválné místnosti.  Byla tam cítit hlína. Museli jsme být hluboko pod zemí. V okolních zdech se tyčilo sedm prohlubní. Dalo by se říct, že to jsou menší svatyně. Každá jinak zdobená. Jedna byla v černých barvách. Jiná zase do fialova. Zahlédla jsem i modrou a zelenou. Ta oranžová doslova zářila.  V každé prohlubni byl bohatě zdobený podstavec s malou krabičkou. Co bylo uvnitř, jsem nevěděla. Celou místnost osvěcoval velký křišťálový lustr. Uprostřed místnosti byl kruh se všemi barvami. Ani tady to nebylo moc udržované, ale aspoň jsem na zdech neviděla známky mechu či plísně. ,,Vítej Marinette v," rozmáchl ruce Mistr, ,,Ehm..." zarazil se. ,,Ještě jsme to tu nepojmenovali," doplnil Adrien. Otočila jsem se k němu. Pořád se neoblékl. Byla tam ještě větší zima, něž na schodech a on si tam stál jen v kalhotách. Začínala jsem si myslet, že to snad je jen, aby mě naštval. Měla jsem však víc starostí. ,,Jdi na ten černý," poradil mi Mistr. Zhluboka jsem se nadechla. Nic to není. Jenom si stoupneš na to černé políčko. Utěšovala jsem se. Roztřeseně jsem si stoupla doprostřed kruhu. Mistr zatím šel k červené svatyni a vzal krabičku.

,,Otevři ji." Podal mi ji. Z blízka jsem zjistila, že je dřevěná. ,,Počkej," zadržel mě Adrien. Došel ke mně. ,,Ještě jedna důležitá věc. Jestli ji neporazíš, zabije tě i ve skutečnosti. Tohle není ta Kwami, co znáš. Tohle je divoké a nezkrotné." Rozklepala jsem se. Na odvaze mi zrovna nepřidal. ,,A hlavně ji nesmíš zabít." Zmateně jsem zamrkala. ,,Když ji nesmím zabít tak... Jak ji mám porazit?" Nedávalo to smysl. ,,Nesmím ti nic říkat. Hlavně pamatuj na náš trénink, jak jsem tě to učil." Proč jsem ji nesměla zabít? Jestli to bylo na mě... Bože! Jsem v háji. ,,Připravena?" zeptal se a věnoval mi jeden z jeho křivých úsměvů, z něhož by se jistě každá holka roztekla. Byla jsem asi vadná, ale na mě nezabíral. Nebo jsem si to aspoň chtěla myslet. ,,Jdi si s tím baličským úsměvem někam," zavrčela jsem. Přesto mě –ačkoli bych to nikdy nepřiznala–někde v hloubi duše potěšil. Úsměv se mu ještě zvětšil. ,,Dobře. Tak jdeme na to. Připrav se." Má mysl řvala: Ne! Ne! NE! Nahlas jsem však donutila říct: ,,Jasně." Utáhla jsem si culíčky. Tolik jsem toho chtěla udělat –dodělat školu, stát se módní návrhářkou, odejít z města...– a nyní bylo možné, že se toho nedožiju. Co bych jen dala za to vrátit se zpět do svého klidného leč býdného života, kde jsem mohla snít o budoucnosti. Teď pro mne existovala pouze jedna možnost. A tu jsem držela v rukou. Otevřela jsem ji. Byly v ní červené náušnice s pěti černými tečkami. Jak jinak, pomyslela jsem si. ,,A ještě něco," zastavil mě Adrien. ,,Co zas?" vyštěkla jsem. Přitáhl si mě k sobě. ,,Co to...?" Položil mi prst na pusu. Nechápavě jsem se na něj koukala. A pak mě políbil. Opatrně a krátce. To však stačilo, abych přimrzla na místě. ,,Teď můžeš," mrkl na mě a odešel. Nezbývalo mi nic jiného, než za ním ohromeně zírat. Co to mělo být? Já ho zabiju! Bylo to celkem příjemné. Ne! Nebylo! Nebo jo? Začaly  se hádat moje vnitřní stránky. Úplně mě zmátl. Z myšlenek mě vytrhlo Mistrovo zakašlání. Měla jsem úkol. Dotkla jsem se náušnic. Zatočila se mi hlava. A padala jsem. Čekala jsem, že dopadnu na zem. Místo toho jsem se řítila dál. Všechno bylo černé. Chtěla jsem volat o pomoc, ale hlasivky mě neposlouchaly. Co se to děje? Napadlo mě před tím, než jsem ztratila vědomí.

Probrala jsem se na své matraci doma. Nade mnou se skláněla mamka. ,,Mami?" nevěřícně jsem se na ni podívala. ,,Ahoj Mari." Usmála se. Modré lehce našedivělé oči měla zarudlé od pláče. Strašně mě bolela hlava. ,,Co se stalo? Kde je  ten blonďák?" začala jsem se zmateně rozhlížet po pokoji. ,,Jaký?" svraštila obočí a sáhla mi na čelo. ,,Co to děláš?" odehnala jsem ji. ,,To bych se měla spíš ptát já. Našla jsem tě v parku schoulenou na lavičce. Měla si horečku. Co jsi tam dělala?" Zavrtěla jsem hlavou. Divné, byl to jenom sen. Ale živí. Moc jsem si z něj nepamatovala. Jenom tu tvář toho hezkého blonďáka.

Čau lidi. Tak je tady další kapča. Dneska je kratší, ale chci vás trochu napínat. Jo vím, že mi to moc nejde. Nikdo není dokonalý. Chci vás opět informovat, že odedneška do pátka jedu na lyžák. Takže nebudou vycházet kapitoly. A potom nejspíš taky ne, protože se určitě nevrátím živá. Vzpomínejte na mě v dobrém. Jen abyste věděly. No, ale to je fuk. A ještě bych vám moc chtěla poděkovat za 270 přečtení a 57 votes. Jo vím, že to není hodně oprati ostatním, ale pro mě je to víc než dost. Takže vážně vám moc a moc děkuju. Co říkáte na tu malou pusu? Já vím, že se to dalo čekat, ale já jsem ji tam musela dát. Za chyby v textu se omlouvám.

Díky za přečtení a pokud nějakou náhodou (či zázrakem) přežiju lyžák zase příště.

Vaše Rev!