Vyvolení

Pan dokonalý ehm... nebo ne?

Měla jsem na sobě deku. To vysvětluje, proč mi už nebyla zima. Na zemi vedle mě ležela Tikky, ale nebyla to dívka. Byla stejně malinká a roztomilá jako Plagg. ,,Vedla sis dobře," usmál se Mistr. ,,Jak dlouho jsem byla mimo?" posadila jsem se. Všechno mě bolelo a motala se mi hlava. ,,Dva dny." Jen dva dny. Nebo to možná bylo hodně... Nevím. Oproti té věčnosti, co jsem prožila tam, se to zdálo jako okamžik. ,,Kde je Adrien?" Začala jsem se rozhlížet. ,,Nahoře." Začala jsem se zvedat, ale Mistr mě zarazil. ,,Zranila jsi se." Přikývla jsem a podívala jsem se na krvavou skvrnu na dece. Na noze byla rána, ale nejspíš už nekrvácela. Měla jsem ji obvázanou a něco mi říkalo, že to je Adrienova práce. Povzdechla jsem si. Už zase.

Tikky se začala probírat. Ulevilo se mi, když otevřela blankytně modré oči. ,,Ahoj," pozdravila jsem ji. ,,Ahoj," usmála se. Vzlétla a začala se prohlížet. ,,Vypadám jako... já," nevěřícně na mě pohlédla. ,,Mistře Fu," přesunula pohled na Mistra. ,,Vítej zpět Tikky." Přilétla a objala ho. ,,Tikky, jak se jmenoval ten přítel?" Byla jsem zvědavá a prostě jsem se neudržela. Odtáhla se. ,,Plagg." Usmála jsem se. ,,To mám dobré zprávy." Mistr mi pokynul, že můžu pokračovat. ,,Je to Adrienův kwami." V její tváři se zračilo překvapení a radost. Opravdu velká radost. Ta se však vytratila, jakmile spatřila mou nohu. ,,Moc se ti omlouvám." ,,Nic to není," namítala jsem. Slétla ke mě a položila mi ručičky na obvaz. Najednou se červeně rozzářila. ,,A je to." záře ustala. Sundala jsem obvaz a nevěřila jsem vlastním očím. ,,Co se... ty..." divila jsem se. Po zranění zbyla jen polouhlá jizva. Zahýbala jsem jí. Rána sice zmizela, ale bolest rozhodně ne. ,,Jsi snad Locika nebo co?"  Zatvářila se zmateně. ,,To neřeš," usmála jsem se. ,,Jestli chceš do školy, budeš ji potřebovat." ozval se Mistr Fu. Úplně jsem na něj zapomněla. ,,Jo... Ale napřed si musím něco vyřídit s panem Dokonalým," prokřupala jsem si prsty. ,,Ohledně toho... Není to dobrý nápad, vzhledem k naší situaci." Zarazila jsem se. ,,O čem to mluvíte?" ,,Dost se toho událo. Jak jistě víš horký sníh, nevěstí nic dobrého. Chvíli po začátku tvé zkoušky přišli super zločinci. Vlastně nevinné oběti akumů. Adrien nás chránil do roztrhání těla. Bohužel, sám neznám všechny podrobnosti." zamračil se. Toto oznámení mi vyrazilo dech. ,,Jste příliš starý Mistře. Zůstaňte tady," napodobil hlas Adriena. Lehce jsem se usmála. Typický Adrien. ,,Ubránil nás, ale je vážně vyčerpaný. Prosím tě tedy... Vždyť víš." ,,Chápu." pozvedla jsem ruce na důkaz, že se vzdávám. To určitě, beztak si jen tak leží. Lenoch. Odešla jsem (nebo spíš odkulhala) nahoru a zamířila do jeho pokoje s psycho úsměvem.

Zaklepala jsem na dveře. Nikdo se neozval. Otevřela jsem. Naskytl se mi pohled na opravdu zničeného Adriena. Jeho jindy krásnou tvář hyzdila spousta modřin. Nedokázala jsem se přimět vstoupit. Jen jsem tam civěla mezi dveřmi. Mělo mě napadnout, že Mistr si nedělá legraci, ale nedošlo mi, že je to tak vážné. ,,Co se ti stalo?" zašeptala jsem. ,,Neboj kotě. Oni dopadly mnohem hůř," zachraptěl hlasem, jenž jsem nepoznávala. Leknutím jsem nadskočila. I v takovéto situaci nasadil sebevědomí úšklebek, ačkoli jej to muselo stát ohromné úsilí. ,,Pojď sem," poklepal na místo vedle sebe. Opatrně jsem k němu přišla a sedla si na zem k němu. Nohu jsem ale musela natáhnout před sebe. ,,Takhle bys mě neměla vidět." ,,Proč? Nikdy jsi se mi nelíbil víc," zažertovala jsem. Snažila jsem se nasadit úsměv. Když to dokáže on, pak já taky. ,,Haha. Ohromně vtipné." zpražil mě pohledem. ,,Tak promiň," podrbala jsem se na zátylku. Zvláštní napětí mezi námi bylo hmatatelné. Zhluboka jsem se nadechla. ,,Proč jsi mě políbil?" znělo to spíš jako zavrčení. ,,Taky se mi to nelíbilo," namítl, ale jeho ruměnec a tón mi říkali něco jiného. Snažila jsem se znít naštvaně, jinak bych musela přiznat své rozpaky. ,,Tak proč jsi to sakra dělal?!" Jeho stupidita mě štvala. Jeho stupidní ksicht mě štval. On mě štval. Kdyby se zranil předtím, svedla bych to na zranění hlavy, ale takhle... Kdo líbá lidi, aniž by k tomu měl důvod? ,,Já čekám." ,,Neříkej, že jsem ti nepomohl." Zarazila jsem se. Pomohl... a to hodně... Všiml si mého pohledu a vítězně se zašklebil. Později však tvář zkřivil bolestí. Nedokázala jsem se na něj zlobit. Ne, když byl v takovémto stavu.

,,Jak dlouho takhle ležíš?" zamyslela jsem se. Na sobě měl stále zaschlou krev. ,,Nemám tušení. Pár hodin?" pokrčil rameny. ,,Buď té lásky a pomoz mi do koupelny." ,,Já?" nadzvedla jsem obočí. ,,A co?" Zavrtěla jsem hlavou. ,,Nic. Jdeme číčo." pokynula jsem mu rukou. Posadil se. Pomohla jsem mu na nohy. Chytl se mě jednou rukou okolo krku. Dostat jej do koupelny bylo těžší, než se zdálo. Unést jeho váhu se zraněnou nohou pro mě byl téměř nadlidský úkol. Nějak jsme to za hlasitého úpění (jeho i mého) zvládli. ,,Sakra, ty vážíš snad tunu," zaúpěla jsem. ,,To děkuju," zasmál se. Začal se svlékat, ale moc mu to nešlo. ,,Ukaž. Já ti pomůžu," povzdechla jsem si. Poprvé jsem byla ráda, že nenosí triko. opatrně jsem mu začala sundávat kalhoty. Ve vaně jsem zatím pustila vodu. Netuším jak, ale najednou v ní Adrien seděl. Vzala jsem žínku. ,,Co to děláš?" nechápavě těkal pohledem mezi mnou a žínkou. ,,Potřebuješ se umýt. Pořádně." ,,Zvládnu to sám," namítal a uhnul pohledem. ,,Vzhledem k tomu, že se nemůžeš svléknout o tom silně pochybuji," odporovala jsem mu. Překvapivě mlčel a nic nenamítal, když jsem žínku namočila a začala mu jí jezdit po zádech. Mohla jsem si tak lépe prohlédnout jizvu ve tvaru motýla, která se mu táhla přes celá záda. Chtěla jsem se ho zeptat, ale něco mi říkalo, že by mi to neřekl. Sledovala jsem, jak se voda barví do ruda. Našla jsem jizvu na rameni. Zvědavost byla silnější než já. ,,Jak jsi k ní přišel?" Trhl sebou. Ale pak se uvolnil. ,,Ve třinácti jsem spadl ze skály. Na kámen." ,,A k téhle?" ukázala jsem na malou jizvu na spánku. ,,Při prvním zápase." Přesunula jsem se k jeho rukám. Další jizva na vnitřní straně jeho levé dlaně. ,,A k téhle?" ,,Běhal jsem s nůžkami," koutky úst mu zacukali. Vyprskla jsem smíchy. ,,Co?" otočil ke mě pohled. ,,Jen jsem si tě zkusila představit." K mému překvapení se rozesmál se mnou. Hned toho zase nechal. ,,To tě to tak bolí?" rýpla jsem si. ,,Zkus si to," zakoulel očima. ,,Jsi dokonalý. Víš to?" uklouzlo mi. Přikryla jsem si rukou pusu. Hloupá Marinette! Hloupá! Kdybych mohla dala bych si facku. ,,Cože?" ,,Ehm... Jako... Totiž... Kde máš Plagga?" vykoktala jsem první srozumitelnou větu, co mě napadla. Svěsil ramena. ,,Nemám tušení. Oni.. vzali mi ho... Já... Nemohl jsem nic dělat." sevřel stříbrný prsten. Ve smaragdových očích jsem zahlédla slzy. ,,Takže mi chceš říct, že zmizel?" Přikývl. Začala jsem panikařit. Co teď? Snažila jsem se vypadat klidně. Kvůli němu. Nepotřeboval seřvat. Podala jsem mu žínku, ať se umyje tam, kde ho já rozhodně mýt nemůžu. Počkala jsem za dveřmi a pomohla mu zpátky na matraci. Úplně hořel. Dala jsem mu nějaké léky, které jsem našla ve skříňce. Chystala jsem se odejít, ale jeho ruka mě zastavila. ,,Zůstaň se mnou," téměř zašeptal. Přesto jsem mu rozuměla. Váhala jsem. Nakonec jsem si k němu ale lehla. Nedokázala jsem ho takhle opustit. Objal mě kolem pasu. Ztuhla jsem. Ale neodtáhla jsem se. Působil na mě uklidňujícími účinky. Zabalená do jeho náruče jsem se ponořila do říše snů.

Čau lidi! Po dlouhé době je tu další kapitola. Nespala jsem kvůli ní tři noci tak snad se líbila. K tomu jsem musela napsat slohovku na soutěž a ještě jednu slohovku. Takže asi chápete, že se mi do psaní zrovna dvakrát nechtělo. :/ Taky se přihlásíte na všechno možné i když na to nemáte nebo jsem sama? Zase ty moje kecy. Nevím jak vy, ale já netuším co se bude dít. Trochu špatné když to píšu já, co? Co se stalo s Plaggem? Za chyby v textu se moc omlouvám.

Díky za přečtení a zase příště.

Vaše Rev!