Vyvolení

Milka!

Dole důležité oznámení povinně přečíst!

Rozhlédla jsem se po bytu, v němž mě před chvílí nechala D se slovy: ,,Nikoho nevyděs." Ale nikoho jsem zde neviděla. Přestože byl mnohem větší než náš dům, cítila jsem se zde stísněně a cize. V předsíni se válely hromady černých bot s podpatky, dokonce i tenisky je měly. Tahle holka má problém. Sundala jsem si růžové baleríny a vzorně je narovnala vedle bílých tenisek. Už jenom to, že jsou bílé mě překvapilo, ale ony neměly ani podpatky. Ihned mě do noh zamrazila studená podlaha. ,,Tikky," nakoukla jsem do své kabelky, ale moje kwami si snila a naprosto mě ignorovala. ,,Fajn," zamumlala jsem si a odložila ji na nejbližší skříňku. Nehodlám se s ním tahat. Vydala jsem se dál a objevila velikou místnost, co slouží jako kuchyň a jídelna v jednom. Vpravo byly dveře na balkon a vedle nich otevřené dveře vedoucí do koupelny. Na okně vedle linky ležel bílý chomáč chlupů. Po chvíli mi došlo, že to je kočka. ,,Čiči," zavolala jsem. Rozespale se na mě otočila a odhalila tak tmavou srst na obličeji vytvářející dojem masky. Její pronikavě modré oči si mě měřily, jako by mi viděla až do duše. Najednou si začala protahovat béžově zbarvené nohy až na malé ponožky bílé srsti. Elegantně seskočila z parapetu a stále za mě nespouštějíc pohled si sedla na šachovnicovou podlahu. Opravdu zvláštní, že člověk jako D má takovou kočku. Vypadala jako její přesný opak. D se zdála chladná a nepřátelská, kdežto tato kočka se zdála milá. Opatrně jsem se k ní přiblížila, což se ukázalo jako špatný nápad. Zasyčela na mě a mávla po mně packou. Radši jsem couvla a pokračovala v prohlídce bytu. 

Dveře naproti vchodu vedly do ložnice. Ihned mě zaujala tapeta neznámé kapely, pod níž stál šedivý psací stůl. V rohu napravo pak velká šedivá skříň, knihovna a šuplíky. Všude byly rozházené všelijaké věci- jako lak na nehty, fotky, sešity, hrníček... Uprostřed toho všeho mě zaujala postel vypadající jako gauč a zároveň díky železnému opěradlu jako lavička. Kdo to kdy viděl? Posadila jsem se, ale byla měkčí než jsem čekala takže jsem do ní zahučela. Páni. Začala jsem v ní dělat andělíčka. Zarazila jsem se. Nemůžu se takhle válet v cizích přikrývkách! Rychle jsem vstala a začala je rovnat. Otočila jsem se k velkému oknu. Otevřela jsem ho a nasála vůni z restaurace pod námi. Rozhlédla jsem se po městě. Vlastně jsem měla výhled na silnici a pár domů, ale i tak jsem se cítila volněji, než kdy dřív. Zasněně jsem zavřela oči. Když jsem je otevřela, už jsem nebyla v České Republice nýbrž v chrámu s mistrem Fu, Plaggem a Adrienem. Jak krásná představa. Zhluboka jsem se nadechla a rozkašlala se. Tohle město nevoní tak příjemně jako Miraculous. Zavřela jsem ho a vrátila se do kuchyně.

Tam se válela pixla sušenek a hádejte, kdo se ji snažil otevřít? Tikky. ,,Co to vyvádíš?" snažila jsem se o vážný tón, ale stejně jsem se lehce uchechtla. Vypadala tak roztomile, jak se snažila otevřít pixlu dvakrát větší než ona s těma prťavýma ručičkama. ,,Mám hlad," zamumlala. Povzdechla jsem si a pixlu jí vzala. D snad nebude vadit, když jí dám jednu. Vyndala jsem máslovou sušenku a Tikky se do ní hladově zakousla.

Nechala jsem ji v klidu najíst a šla zpátky do ložnice. Zaujaly mě úzké schody po levé straně, jichž jsem si předtím nevšimla. Vylezla jsem nahoru, ale poklop se nedal otevřít. ,,Marinette!" ozvalo se ze zdola. Rychle jsem seběhla do kuchyně. ,,Jsi tu," usmála jsem se. ,,Seznam se s Vévodkyní," snad poprvé se usmála a pohladila kočku. ,,Už jsem měla tu čest," přikývla jsem a snažila se zakrýt neklid. ,,D... Měla bych pár dotazů... Můžu?" nejistě jsem se zeptala. ,,Nechceš si dát čaj nebo kafe?" přistoupila k lince a začala napouštět vodu do konvice. ,,Čaj." Pozorovala jsem ji a zjistila, že si dala podivně vypadající černý nápoj.

,,Máš jednu otázku. Tak mluv," pobídla mě, když přede mě postavila čaj a sedla si naproti. Zdálo se mi, jako by lehce nastavila levé ucho, ale byl to tak nenápadný pohyb, že jsem si nebyla jistá. ,,Ehm... Tak teda... Jak to, že umíš tak dobře japonsky?" vypadla ze mě první věta, co mě napadla. Evidentně jsem ji zaskočila. ,,Obyčejné lekce na internetu," ledabyle pokrčila rameny. Podivně se přitom vyhýbala mému pohledu. ,,Aha. A ostatní taky?" přikývla jsem. ,,Řekla jsem jednu, ale jestli to musíš vědět, tak ano." Zase uhnula pohledem. ,,Řekl ti někdo, jak špatná jsi lhářka?" naklonila jsem hlavu na stranu. ,,Ne. Já nesnáším lži," napila se podivné tekutiny, která určitě nebyla káva. ,,Ale teď lžeš," naléhala jsem. ,,Víceméně," připustila s povzdechem. Začínám být na tohle slovo alergická. Je snad tak složité odpovědět ano nebo ne? ,,Co se mnou tady hodláte dělat?" ignorovala jsem, že to je už čtvrtá otázka. D si rezignovaně povzdechla. ,,Uvidíme, co zítra řekne mistr Wu. Zatím se na tebe podívá Alice," zadívala se do hrnku. ,,Dovol mi se teď taky na něco zeptat," zvedla pohled a zabránila mi v dalších otázkách, ,,jak to, že tě poslali sem, když je situace tak napjatá? A pokud je to tak nebezpečné zůstávat v Miraculous, proč jsi sama?" zamračila se. Nešlo jí o to, proč jsem sama, spíš se mi zdálo, že ji zajímá, kde je Adrien. ,,No... Já sama tomu moc nerozumím. Možná proto, že můj parťák už nemá kwami a nejde vzbudit?" ušklíbla jsem se, i když se mi při vzpomínce na bezvládného Adriena chtělo brečet. Ačkoli jsem ho nemusela, vzpomínka na jeho zlomený pohled mě bude pronásledovat do konce života. ,,Ten idiot..." zašeptala D a snad poprvé jsem jí z tváře mohla vyčíst jiný cit, než lhostejnost. ,,Jak?" její tvář opět zvážněla. ,,Zaútočili na nás. Vy.. se znáte?" nadzvedla jsem obočí. ,,Ne přímo. A už dost, řekla jsem jednu otázku. Tohle není výslech," zvedla se. ,,Měla bys si odpočinout. Hádám, že ložnici jsi už viděla." Přikývla jsem. ,,Fajn. Chovej se tu, jak chceš. Ale nelez mi nahoru." ,,Co tam je?" vyhrkla jsem dřív, než jsem se stihla zarazit. ,,Jednou ti to  ukážu," řekla a chystala se odejít, ale zarazila se. ,,Řekni svojí kwami, že ona nahoru může."