Secrets from my island (CZ)

Ze života Bezzubky

Tma. To jediné jsem viděl. Snažil jsem se zjistit,kde to vlastně jsem. Má to nějaké stěny? Má. Možná,že když bych je rozbil,dostal bych se ven. Začal jsem do stěn narážet. Tu tmu prořízl paprsek světla. Musel jsem pokračovat v demolici. Další mezírka a další a další..... Stěna se rozpadla a já se vykutálel ven.
Rozplácl jsem se na bříško a svýma zelenýma očkama jsem neviděl vůbec nic. To světlo bylo oslepující. Po chvilce jsem si už na světlo zvykl a opovážil jsem se otevřít oči. Přede mnou stála jakási překážka a vrhala na mě stín.
,,Ahoj maličký."promluvilo to na mě.
Já na to jen udělal takové: Grau.
,,(Smích) Ty můj mrňousku. Já jsem tvoje maminka. Nedovolím,aby ti někdo ublížil."pronesla dračice a přední nohou si mě přistrčila pod své pravé křídlo.
Nevěděl jsem proč,ale uvnitř mého slaboučkého tělíčka jsem začal cítit takový hřejivý pocit. Podíval jsem se mamince do obrovských očí a spokojeně jsem se schoulil co nejblíž pod její křídlo.

O dva roky později:
,,Mami honem! Mami honem! Mamí! Honem!"hopsal jsem vesele kolem maminky.
,,Už vstávám maličký."protáhla se dračice.
Dneska byl první den,co jsem mohl opustit jeskyni,ve které jsem se narodil. Už jsem byl dost starý na to,abych si zvládl ulovit rybu a abych mohl létat. Ty dva roky jsem strávil cvičením běhu,skákání a i létání v jeskyni,ale nebylo to nic moc. První rok to vůbec nešlo,moje křídla byla moc krátká a neměl jsem v nich žádnou sílu.
Konečně jsem byl mimo jeskyni. Maminka mě nesla v náručí a pochvíli mě pustila. Vítr byl příznivý a tak se dalo krásně plachtit. I když už jsem byl velký kluk,musím říct,že takový tlak na křídla jsem vůbec nečekal. I můj ocásek byl pod tlakem. Ale ty dva roky jsem viděl draky létat tolikrát a to jim vítr nějak nepřál. Musel jsem to dokázat. Zamával jsem svými křídly ještě párkrát a cítil jsem se jako dospělý.
,,Výborně maličký. Podívej! Tam přistaneme."pochválila mne maminka.
Ale ten plán přistát mi dělal starosti. Chtěl jsem se ozvat, ale to už maminka začala klesat. Zaťal jsem zuby a dal se za ní. To klesání bylo mnohem těžší než plachtění. Pořád jsem si opakoval,že to zvládnu. Snad.... Už jsme skoro na zemi. Rozpětí křídel... ocásek.... podvazek.. chci říct nožky... a jsme na zemi. Bál jsem se otevřít oči,jak se mi to povedlo.
,,Páni! Na poprvé!"zajásala maminka.
,,Co? Jé! Mně se to povedlo." začal jsem oslavovat.
,,Ale vyhráno zatím nemáš. Teď jdeme lovit ryby."
No jo. Ryby. Tak jo. Dělal jsem to,co maminka. Takže jsem strčil hlavu do vody a zapátral jsem po rybě. Mám ji! Vytáhl jsem ji prudce z jezera. Ale jelikož byly moje zoubky zatažené, ryba mi vyklouzla z tlamičky. A to to byl pěkný macek. Začala sebou trhat na trávě. Cítil jsem,jak se mi zužily zorničky,což se stává,když se draci buď naštvou nebo mají úmysl lovit. Skrčil jsem se a vyskočil po rybě. Tentokrát už jsem vysunul své ostré zoubky a rybu zakousl. Byla dobrá. Otočil jsem se na maminku a ta se na mne usmála.

Graaaaaaááárgrh !!!!!!

Toho řevu jsem se lekl tolik,že jsem povyskočil a vystřelil jsem se schovat za maminku. Ta se pozorně koukala za místem,odkud šel zvuk. Země se otřásala a bylo slyšet že to,co zvuky vytvářelo se blížilo k nám. Okolo nás se začaly bortit skalky a kameny nám padaly k nohám.
,,Mami,co to je?"
Nic mi neodpovídala.
,,Mami!"zakřikl jsem histericky.
,,To nic,to nic. Poběž,musíme domů!"zakřičela maminka.
,,Ale mami,já tu chci být ještě chvilku."
,,Ne! Musíme domů!"
,,Ale mami."
,,BĚŽ!!!!" zařvala maminka.
,,Ale..."chtěl jsem ještě něco říct,ale mezi mne a maminku šlápl drak,jehož stopa byla větší než já i maminka dohromady a to by se k nám ještě pár draků vešlo.