Secrets from my island (CZ)

Okamžitě se zastav!

     Nenávidím čekání. Stát nebo ležet na jednom místě a nemít ani nejmenší pojem o čase je jedna z těch nejhorších činností, které můžete dělat. A já tam na tom jednom místě ležel už minimálně tři hodiny. Naštěstí se mi povedlo ulovit si nějakou tu rybu, takže jsem neumřel hlady, ale kdyby tam někdo přinesl káď plnou šťavnatých lososů a pstruhů, nevadilo by mi pořádně se nacpat. Navíc bolest vycházející z mého zraněného ocasu mě přiváděla k šílenství. Nutila můj mozek, aby pořád myslel na to, jak budu létat, jak budu lovit a jak se chci bez ocasního kormidla dostat ven z místa, kde právě ležím. A pak mi to došlo. Jsem v pasti. Pravda, stěny kotliny nejsou zas tak vysoké, ale jsou perfektně hladké, není tu moc záchytných bodů do kterých by se daly zarýt drápy a vyškrábat se s jejich pomocí ven. Ve chvílích jako byla tahle jsem si přál, aby se vyzáblý viking vrátil. Namlouval jsem si, že když už mě jednou zachránil, pomůže mi znova. Nemám na výběr. Musím na to přestat myslet, a hlavně musím čekat. Zase.

,,Astrid zpomal!" skuhral rychlochůzí znavený Škyťák.
,,Ani náhodou! Musíme rychle do vesnice. Tvůj táta už tak dost zuřil a nechci vědět co by vyváděl, kdyby věděl, že jeho jediný syn se toulá někde po lese."
Astrid nejspíš tyhle výšlapy dělala častěji, než si Škýťa myslel. Její chůze se zdála být spíš během, při kterém se téměř nedotýkala zemského povrchu. Zato on klopýtl při každém druhém kroku.
,,Soustřeď se trochu na tu chůzi! Spěcháme!" zasyčela Astrid už lehce naštvaným tónem.
,,Kdybys věděla, co jsem si prožil, byla bys ohleduplnější." šeptl opatrně Škyťák.
Po tom, jak tvrdě dopadl do kotliny ho dost bolela pravá ruka.
,,Nebrblej a poj..... Cos to řikal?"
,,Říkal jsem, Astrid zpomal...a-a-a no... a pak jsem mlčel!" snažil se viking, ale když Astrid zaslechla o něčem, čím si měl syn náčelníka projít, tak už tak nějak tušil, že má problém.
,,Ne, nebyls zticha, říkals, že sis něčím prošel tak nemlž a vybal to jinak se vážně, ale VÁŽNĚ naštvu!!!!" zařvala Astrid a přiložila sekeru na chlapcův holý krk.
,,Astrid klid! Všechno ti řeknu, jenom prosím dej tu sekeru dál od mojí maličkosti, ano? Vzpomeň si! Jsem syn náčelníka, to je celkem ohroženej druh a neměl bych přicházet do tak blízkého styku se sekerou, jestli mi rozumíš..."zachvěl se a ukázal ukazováčkem na ostrou hranu sekery.
Místo normální odpovědi dívka zavrčela a ještě trochu na sekeru přitlačila. Kdyby Škyťák necouvnul, měl by na krku už maličkou ranku.
,,Tak zpívej." Astrid dupla pravou nohou do země.
Škyťák už se nadechoval a přitom přemýšlel, jak si příběh trochu upravit.
,,Fajn, bylo to tak, že...." sekera lehce polevila.

     Tak kde je? Přijde ještě vůbec? Být já na jeho místě.... asi bych se vrátil. Ale momentík, počkat, beru to tak jenom kvůli tomu, že teď jsem na místě raněného já? Vrátil bych se za normálních okolností? Nevím. Když jste na tom tak jako já, přemýšlíte úplně jinak, než normálně.
     Z dlouhé chvíle jsem si začal prohlížet přední packy. Byly černé, žíhané hodně tmavou šedou, šupinaté.... nic nového. Poté jsem se podíval před sebe, směrem na jezero. Čekání bylo tak nesnesitelné, že jsem si stoupl, roztáhl křídla a zařval tak silně, jak jsem to uměl. Možná tim přilákam vyzáblýho vikinga. Ale co to? Řev se vrátil? Že by ozvěna? To se mi nezdá. Vzhlédl jsem k nebi. Jakmile jsem to spatřil, zamrazilo ve mě. Ten řev nebyl dobrý nápad...

,,Fajn, bylo to tak, že...." Astrid pohltila zvědavost a povolila sevření kolem sekery.
,,Vydal jsem se ho hledat, ale nenašel jsem nic než zlámaný stromy."
,,Áhaa.... A čim sis to teda prošel?" až teď se Škyťákovi ulevilo, protože Astrid sekeru přitáhla zpátky k sobě a položila si ji na rameno.
,,Na...pa..d.l...mě....... di...vo...čák? Napadl mě divočák! No jasně divočák! Takový tlustý, vzteklý divoký prase! To si nečekala,co?" Škyťák se zašklebil.
Že se jedná tak trochu o blbost mu došlo až když se konečně vymáčkl a pak se až moc rozjel, tohle by mu Astrid mohla věřit.
,,Tak kam ten drak zmizel?" zatímco Škyťák pokrčil rameny s přáním, aby to Astrid nechala už být, z dálky se ozval uširvoucí řev. Škyťák ho hned poznal. Bezzubka! Něco se muselo stát. Co má udělat? Astrid ho zastaví, když bude chtít utéct. Ale musel to zkusit. Dostal nápad.
,,Nějakej ten šupináč se asi vzteká, co, Škyťáku?..... Škyťáku?!" jakmile se Astrid otočila, zahlédla jenom vikinskou hlavu, která se jevila spíš jako šmouha.
,,Okamžitě se zastav! Jen počkej, já..." dívka sebou plácla na zem.
Zmateně se podívala na nohy. Byly zamotané do silného lana.
,,No tak povol!" skučela, a zatímco se snažila rozpléct složitý uzel, Škyťák jí pomalu ale jistě mizel v dáli.

Nový díl je tu a s ním i 790 slov. Pokud vás zajímá, co to vlastně Bezzubku tak vyděsilo, s novým dílem se to dozvíte. Tak snad se u něj setkáme!

Ad#l