Eruwen (Část druhá)

Helmův žleb

Okamžitě po příjezdu začaly přípravy na nadcházející bitvu.

"Co tvá kouzla dokáží?" zajímal se král.

"Je to mnoho, můj pane," odpověděla jsem, "ale vše má svou cenu."

Nacházel se tam úkryt v jeskyních, kam se ukryli ženy, děti a starci a zranění. Zranění jsem se snažila vyléčit, pokud to šlo - Athelas jsem nepoužívala, vystačila jsem si s kouzly. Upřednostňovala jsem elfský způsob, ale ona rostlinka v Rohanu nerostla, takže jsem si jí nechtěla vyplýtvat za jediný den.

Calad si našel prostor, kde si lehl a odpočíval, jeho vznešené parohy nebyly stavěné pro pohyb v lidských hradbách. Zvolil si tedy prostorné a klidné místo, aby mu nikdo nepřekážel.

"Kolik si myslíš, Eruwen, že přijde nepřátel?" zajímal se Théoden a vedle něj stál jeho syn, který se již plně uzdravil.

"Přijde jich tolik, kolik Saruman uznává za počet hodný vítězství," odpověděla jsem, "takový počet, se kterým si je jistý, že zničí Helmův žleb a každého, kdo se v něm nachází."

Dny ubíhaly a všichni čekali na příchod armády. Jako první se u nás objevil Aragorn, který onen pád ze skály přežil a měl šanci zahlédnout Sarumanovu armádu - čítala deset tisíc skřetů. A náš počet? Necelých tři sta lidí schopni bojovat - počet se zvýšil o každého muže i chlapce, který byl schopen udržet zbraň.

Nastávající noc měla rozhodnout, kdo bude vítěz a kdo poražený. Byl nádherný večer, když se okolím rozezněl roh. Rytmický zvuk nepatřil skřetům, byl elfský.

"Lórien," poznamenala jsem a vyběhla se podívat.

Několik set elfských bojovníků přišlo spolu s Haldirem, kterého jsem běžela obejmout. Po mě ho objal Aragorn a Legolas se mu přátelsky poklonil. 

Byla hluboká noc, když jsem zahlédla a ohně způsobený skřety, a spustil se déšť, když obě armády stály proti sobě, každá vyčkávala na první krok toho druhého. 

Skurut-hai se nás snažili vyprovokovat svým dupáním, řevem a mlácením zbraní do země, každý elf čekal na rozkaz Aragorna, ale jeden starý lidský muž vypustil střelu z luku. Skurut padl mrtvý k zemi - bitva tedy mohl začít.

Jako první jsem vystřelila po jednom z vůdců stojícího na vyvýšeném kameni. Mé šípy nikdy neminuly cíl, každá má rána byla zásahem, než jsem se soustředila na odrážení nepřátelských střel, aby nebyla prolita elfská krev. Ochranná kouzla jsem nestihla použít, jelikož čas bylo málo a povinností mnoho.

Ochrana ale neplatila proti žebříkům, které si připravili, aby se dostali přes hradby, na to se hodil oheň, jež pálil dřevo na prach.

"Nepřestáváš mě překvapovat, Eruwen," poznamenal Haldir.

"To," zabila jsem jednoho skuruta, "je," svým mečem padl další, "můj," a třetí, "záměr," zabila jsem dva najednou.

Boj se zdál vyrovnaný, ačkoliv otec našel způsob, jak nás překvapit. Zjistil, jak oheň dokáže zničit kámen - část hradby doslova vyletěla do vzduchu - byla proražena a karty se obrátily.

Museli jsme se přesunout, což bylo k počtu nepřátel obtížné. 

"Do věže!" zařval Aragorn a já zabila hned čtyři nepřátele najednou, než jsem si všimla Haldira. Jeden skřet ho bodl mečem a druhý ho chtěl udeřit do zad, čemuž jsem zabránila díky svému šípu.

"Haldir!" vykřikla jsem a rozeběhla se k němu. Pomohla jsem mu na nohy a spatřila Calada, jak k nám přiběhl a svými parohy klidil nepřátele z cesty. Usedla jsem na něj i s Haldirem a vyrazila do bezpečí. Na ránu jsem mu přiložila Athelas, než jsem mu dala krátký polibek a vyrazila zpět bojovat. 

Koho jsem již po několikáté dostala z problémů, byl Théodred. Ustupovali jsme do věže, kde jsme se opevnili, ale byla jen otázka času, kdy Skuruti prorazí vstup.

Král málem ztratil naději, což jsem se rozhodla nebrat v úvahu. Calad vyrazil vpřed, jakmile měl příležitost, a ostatní vyrazili za námi na koních. Vycházelo slunce a na východě se tak, jak slíbil, zjevil Gandalf a za ním se objevil Éomer se svými věrnými muži.

Nepřátelé museli najednou bojovat na dvou frontách. Naděje vzplanula stejně rychle, jako slunce ozářilo Helmův žleb.