Lydia se zaplete do temné hry a Stiles jediný má tušení,že jí dokáže pomoct zvítězit... Tentokrát se jejich místa prohodila. Jak by ale zrovna "obyčejný" Stiles,mohl dostat Lydii zpět?
Fanfikce určena pro fanoušky Teen Wolf(u) a hlavně pro všechny...
Stiles: Je to dneska přesně rok co jsme Lydii zachránili z Eichen House. Kdybychom to nezvládli a ona tam nedejbože zemřela,umřel bych s ní. Nezvládl bych to tu bez ní,ona je něco jako moje světlo v temnotě. Doteď si přesně pamatuju na tu chvíli kdy jsme ji přivedli k Deatonovi,snažili se jí tam probrat a všichni si už přestávali myslet že to zvládne. Já nepřestal a následně co se probrala a její matka ji sevřela do náruče,Lydia řekla s úsměvem ty slova; ,,Stiles mě zachránil''. Taky jsem se v tu chvíli musel pousmát.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ale teď nachvíli zase pryč od vzpomínek a zpátky do reality. Lydia ke mně běžela s vystrašeným pohledem a slzami v očích. ,,Lyds,děje se něco?" zakřičel jsem na ní. Právě jsem seděl v tribuně u lacrossového hriště a ona se zastavila pod obřím světlem,které v tu chvíli začalo blikat. ,,Stilesi? Prosím pomoc!" V tu chvíli se zadívala na světlo nad sebou. Věděl jsem že je už pozdě. Ve smyku jsem se rozeběhl k ní ale upadl jsem na zem,která byla kluzká a pokrytá blátem. Ležel jsem na zemi a byl nucen dívat se na to jak na Lydii padá těžké světlo,které ji zamáčkne do země. ,,Nee!" Musel jsem odvrátit pohled. Tohle nedokážu. Nedokážu se na to dívat.
Najednou jsem otevřel oči a uviděl jak se táta ohýbá k mé posteli. Byl jsem vyděšený a trochu mimo,takže jsem ho omylem praštil rukou do hlavy. ,,Stilesi! Co to provádíš?!" Jeho neutrální výraz se změnil na naštvaný. ,,Neplánuješ dneska náhodou někam jít?" Řekl napůl sarkasticky a už byl na odchodu. Já jsem to neřešil a začal pomalu vylézat z postele. Jak se tak protahuju,uvědomuji si že mám trošku zmatek ve dnech. Vždyť v neděli nechodí táta do práce,ne? ,,Sakra! Je pondělí." Sám pro sebe si zakleju a ve zmatku se snažím co nejrychleji připravit. Mám na to sotva pět minut a tak shazuju pomalu všechno okolo sebe a hledám tašku. Potom co jsem ji konečně našel vybíhám ke svému Jeepu a startuju. ,,Tak co je?" Auto ne a ne naskočit a mě to pěkně vytáčí. Z auta vystoupím a jdu se podívat pod kapotu. Najednou na mě začne jít kouř a odporný zápach. ,,Ehhmm,tak tohle lepenka asi nespraví." zavřu kapotu a říkám si,že dneska asi jdu pěšky. Ušel jsem ani né pár metrů a někdo na mě troubí. Otočím se a otrávěně pronesu svoje: ,,Co jee?" Kouřový okno se začne otevírat. ,,Nechce tu někdo třeba svézt?" za volantem sedí Malia a pokouší se nezačít se smát při pohledu na mě a na moje auto. ,,Prosím." Poprosím přičemž už stejně nastupuju do jejího auta. Zbytek cesty mlčíme. Po našem neoficiálním,i když vlastně úplném rozchodu jsme spolu nemluvili,ani jeden z nás neměl potřebu s tím začínat. Nebo spíš ani jeden z nás neměl odvahu. Uviděl jsem Lydii jak vystupuje ze svého auta. Oči se mi rozzářily. Jsem tak šťastný že jí vidím živou. Jo a taky jí to dnes moc sluší,ostatně jako každý den. ,,Ehh,no.. Tak já si ještě půjdu něco zařídit. Uvidíme se na matice." Řekl jsem opatrně Malii abych se mohl vypařit. ,,Jak já ten předmět nenávidím.." Špitla a při odchodu mi ještě mávla na rozloučenou. Rychlým krokem jsem se přibližoval Lydii. Její krásné jahodově blond vlasy,které měla v ten den rozpuštěné vlály ve větru. Pane bože,je tak nádherná. Ani si mě nevšimla,protože se zrovna bavila s nějakým klukem. Vůbec vlastně netuším,kdo to je. Na škole jsem ho ještě neviděl. Že by zase nováček? Fakt nechci aby se opakovalo to co před pár lety s Aidenem..
