From 'Childhood' to 'Forever' [CZ]

#31

Zmateně jsme koukali za staříkam v košili, co si to vykračoval ven z obchodu a pak... Zmizel! Zamrkala jsem a přisuzovala jeho zmizení mé nevyspalosti. V krabici se spí opravdu špatně...

Vykašlala jsem se na hůlky a opatrně vzala první rýžové kolečko, obalené v řase s jakousi pochoutkou uvnitř. Bála jsem se toho. Váhavě jsem střelila pohledem k blonďákovi. Ten už do sebe rval jedno sushi za druhým a povzbuzoval mě úsměvem plným kousíčky řasy a rýže. Zavřela jsem oči a strčila kolečko do pusy.

Na jazyku se mi rozptýlila rýžová chuť. Ale ne taková ta chuť rýže, co podávaj ve školní jídelně. Mnohem, mnohem lepší chuť! Losos v prostředku sushi tvořil zajímavé osvěžení rýžové chutě. Otevřela jsem fascinovaně oči a podívala se na skoro plny talíř, po kterém se natahovala ruka osoby, jež sushi už snědla.

,,Moje!"plácla jsem Adriena ho po ruce a dala si do pusy další sushi. Tentokrát s jakousi růžovo-bílou věcí. Růžovo-bíla věc byla nasládlá a lehce gumová. Zamilovala jsem si ji.

,,Jak vidím, tak ti chut-"

,,Co to je!"nenechala jsem ho domluvit a ukázala prstem na kolečkou se stejnou nasladlou věcí.

,,Surimi..."

,,Překlad, prosím."

,,Krabí tyčinka."

Čím dál fascinovaně jsem koukala na tu exotickou pochoutku surimi. Jak to může být tak dobré!?

V tom k nám zamířila krátkovlasá paní z vedlejšího stolku, kde se usadil hlouček lidí v černém. Adrien se ostražitě narovnal.

,,Dobrý den Adriene... Všude jsme vás shaněli! Váš otec se vrátil ze služební cesty dřív a chce vás tedy přijmout do své rezidence."zněla, jakoby to měla nacvičené, což budilo dojem robota. Jako robot se i tvářila.

,,Dobře Nathalie, dojíme a pojedem."řekl blonďák škrobeně a naznačil ji, že může zas odejít. 'Dojíme'... Řekl množné číslo, ačkoliv jsem jedla z nas dvou jen já. Sushi jsem do sebe nahazela, ale nezapomněla si ho vychutnavat.

Zvedli jsme se a zamířili ven i se skupinou "černochů". Budili ve mně špatný dojem, naháněli mi strach. Při výstupu z restaurace mě ohromila dlouhá černá limuzína. V tomhle pojedu? Určitě ne... Teď otočím hlavou a všimnu si minibusu, kterým pojedem. Žádné jiné vozidlo tam ale nebylo!

Nastoupili jsme do podlouhého auta. S pusou dokořán jsem pohladila červenou sametovou sedačku. Adrien vedle mě nejevil žádné známky nadšení. Byl nejspíš zvyklý. Vypadal znuděně, ale když si všiml mého pohledu, povzbudivě se usmál. V tom sebou škubl.