Four Christmas kisses

Uvědomění lásky 4/7

A bylo dlouhé ticho a doktora se začal pomalu obávat, že pacient přestane mluvit a nic víc mu neřekne.

Ale nebyly tomu tak. Brook poprosil o vodu a o to, aby mu jednu ruku vysvobodil ze svěrací kazajky.

Doktor vyhověl a ubrečený Brook se hluboce napil svěží vody.

„Můžeš pokračovat nebo to chceš nechat na potom?" Zeptal se doktor a upřeně se podíval na Brooka, který hleděl někam před sebe.

Jako kdyby se probral z tranzu a pak jen zašeptal, že to chceš dens všechno říct.

Najednou nastalo ticho. Jen hlasitý výkřik dámy v autě, která hned běžela k Rebece.

Třásla s ní a mluvila. Nějaká črty ve smyslu, jestli je v pořádku a že jí tam vběhla a ona nemohla zabrzdit. Ženská, sakra ona je vážně zraněná a ona se jí ptá na jméno.

„Hej, ty tam!" Zakřičela žena mým směrem. Otočil jsem se, ale kluci byly v trapu. Takže, to muselo být na mě.

„Pane bože, zavolej sanitku. Já nevím, co mám dělat... Pane bože, oni mě zavřou a já...Já..." Začala vydolovat žena a místo toho, aby se postarala o Rebeku, brečela na chodníku.

V tu chvíli se ve mně něco vzepřeli. Zavolal jsem rychle záchranku, navigovat je na místo a dál Rebece orvni pomoc, kterou jsme se učili ve škole. Ženě jsem dal poslední mentolové bonbóny a ztesil jí, že ji u soudu vše dosvědčit, že za to nemohla.

Po dlouhých minutách přijela sanitka a já držel Rebeku v náručí a měřil jí tep. Slábl. Pomalu nám mizela.

„Co se stalo?" Ptali se všichni a já jako ve snách odpovídal. Všichni mi blahopřáli, jak jsem se úžasný zachoval. Prý dostání nějaký řád. Řád za největší lež na světě.

„Jedem. Jedeš s námi." Zavelela muž že sanitky a vtáhl mě do ní.

Rebeka ležela na lůžku a okolí ní něco nervózně mumlá doktor s plynovou. Připomínal Brumbála.

A pak jsem jeli. Hrozně rychle do nemocnice. Rebece se příšerné horsil stav. Jeji barva pleti se měnila rychlosti sekund. Připomínala jen nějakou lidskou schránku. Trosku. A za vše můžu já.