„Denně jsem chodil za Rebekou. Každý den s nějakým novým filmem a květinami, které byly každý den čerstvé .
Každý den jsem ti četl novinky okolo Sherlocka. Co je nového na Twitteru a o čem by jsi měla vědět.
Když byl vydány druhý trailer a na konci byli I love you, rozbrečel jsem se.
Jako princ jsem si myslel, že se probudíš a ukonejšiš mě, že za to nemůžu.
Ale ty nic. Jen jsi pořád spala. Potápěla ses v v hlubinách a těžká závaží tě táhlo víc a víc na dno.
Já to nevzdával a dělal pro tebe maximum. Vždy po škole, jsem se opakoval a vyrazil do nemocnice, jde jsem byl až do pět večer, kdy končily návštěvy.
Na konci jsem ti vždy řekl, ať nikomu nic neříkáš a políbila jsem te na čelo.
Vždy. Každý den. Čím dál víc jsem si uvědomoval, jak jsi vyjímečna.
Vždy jsi mi pomohla. Poradila, vysvětlila a co já? Šikanoval jsem tě. Z těmi parchanty, kteří neutekli před spravedlností. Byly přísně potrestání a nuceni chodit k psychiatrovi.
A já? Ja jsem byl ten hrdina. Který tě zachránil a vše zařídil. Princ ve zbrojí, ktera ze vnitř rezne.
A utíkali hodiny, dny, měsíce... A ty jsi spala. Pomalu jsi strácela normální barvu a tvé dříve krásné blonďaté vlasy, zbělely. A za vše jsme mohli já. Za vše. Kdybych ti neřekl, ať jdeš, teď by jsi žila a usmívala se.
K Vánocům jsem ti donesl hromadu dárků. Jak jinak než z Harry Potter a Sherlockem. Hrnek, sálu, hůlku....
Celý krám jsem vykoupil.
Donesl jsem ti kávu. A ty jsi najednou pohla prstem. Začal jsem křičet na doktory, že se probíráš. Oni jen konstatovali, že to byl nějaký nepatrný reflex, nic víc.
Ale já nevěřil. Princezna pohla prstem. Na kávu. Co tě donutí, aby ses vzbudila?
Celou noc jsme nad tím bádal. Potil jsem se a mozek jsem namahal. Nevěděl jsem. Byl jsem tak hloupý.
A najednou. Mě to napadlo. Z čistá jasná. Polibek z pravé lásky na rty, tě probudím! Musí.
Školu jsem zameškal a rychle běžel do nemocnice. Ale ty jsi nebyla na svém lůžku. Kde jsi? Křičel jsem zoufale.
Doktoři mu řekli tu krutou pravdu. Zemřela jsi. Srdce to nezvládlo a o půlnoci ti vypovědělo službu.
Nemohla jsi počkat!!! Jen pár hodin a já bych ti dal lék na tvoji záchranu.
Jedině přání jsem měl. Políbit tě. Napřed to doktoři nechtěli, ale nakonec to povolili, protože jsme začali hysterická brečet a prosit.
Zavedli mě do místnosti, kde Rebeka spala. Jako Šípková Růženka, ale mrtvá. Mrtvá. Navždy.
Když se nedívali, odhrnul jsem ti tvé krásné vlasy a políbil tě na rty. Slané, suché, ale přesto tak krásné něžné.
Doufal jsme, že se probudíš, stejně jako Moriarty, vztaneš. Ale ty jsi spala. Celou dobu jsi spala a neprobudila. Závaží tě dotáhlo, až na úplně dno.
Měli jsme odcházet, já se rychle otočil a klíčem, jsme odřízl pramínek tvych vlasů. Na památku. Na tebe. Moje princezno.
„Nechteš napsat knížku?" Zeptal se doktor a zahleděl se na Brooka sedícího na židli.
Ten zavrtěl a pronesl: „Všechny moje knihy, by měli smutný konec. A to lidi nechtějí." Zašeptal.
„Tak to pro dnešek stačí, Brooku. Měj se dobře." Usmál se doktor a zavolal strážné, aby odvedli Brooka, který se už ani nevzpíral.
Zavřeli se dveře a doktor se otočil záda ke stolu. Z kapsy vytáhl medailonek a otevřel ho.
Na obrázku byla krásná žena s dítětem v náručí. Jiskřičky v očích měla a dítě se vesele smálo.
"Miluji tě, Rosie. Miluji tě, Ediie. Proč jsem radši já neřídil. Proč??"
ČTEŠ
Four Christmas kisses
Short StoryVánoce jsou čas pochopení, klidu a hlavně lásky. Four Christmas kisses jsou čtyři příběhy, které se odehrávají o Vánocích. Romantický, drama, fan-fikce a utopie. Čtyři příběhy. Čtyři osudy. Čtyři polibky. To je Four Christmas kisses.
