Because He Isn't Normal [J.B.]

[23]

Stála jsem tam jako přimražená a šokovaně jsem zírala na rozbitou skleněnou skříň a poháry, které byly také na kousky.

"Do prdele... ", zaklela jsem a snažila se to posbírat.

Po chvíli jsem ale slyšela kroky z chodby. Pustila jsem všechny střepy zase na zem a doslova skočila salto vzad do postele. Pod peřinou jsem dvakrát tleskla, po čemž se zhaslo.
Zavřela jsem oči a po bradu se přikryla peřinou. Tohle bude průser.

Do pokoje bez ťukání vlítl Justin.
Dvakrát tleskl a zase se všude rozsvítilo.

"A kurva... ", zanadával, když uviděl tu spoušť.

Polkla jsem pod pocitem viny.
Vrhnul se na to a zkoumal, co všechno se nerozbilo.
Pak ale přestal a pomalu se ke mně otočil.

"Amber? ", zeptal se přísně.

Neodpovídala jsem. Přece jenom "spím ".

"Jééé, ahá ona spinká. Tak to nebudu rušit. ", zvolal až přehnaně hraně.

Hned jak se za ním zavřeli dveře, posadila jsem se a tleskla. Rozsvítilo se. Chtěla jsem vstát a uklidit ten bordel, ale z chodby se ozval zvuk a u mě se zhaslo. Někdo zatleskal. Co to? Zamračila jsem se a znovu tleskla.
Světla se zapla, ale jen na chvíli, protože z venku zase někdo dvakrát tlesknul a zhaslo se. To už jsem se naštvala. Rázným krokem jsem šla ke dveřím a cestou tlesknutím aktivovala světla.
Prudce jsem otevřela dveře, ale až pozdě jsem si uvědomila, že to býka past.

"Věděl jsem, že nespíš. ", zazubil se Justin.

Ihned jsem dvakrát tleskala a tajemnými kroky pozade se vrátila do tmy pokoje. A má to. Nemá na mě šít takovýhle pasti. Zabouchli se dveře. Asi to vzdal. Už jsem chtěla znovu rozsvítit, ale něco to mě strčilo a já dopadla na postel. Nejdřív jsem začala vyšilovat, ale pak jsem viděla nějaký stín. Co. To. Do. Prdele. Je?!
Se zatajeným dechem jsem ho pozorovala. Bohužel stín zmizel a ten pocit nevědomosti už nikdy nechci zažít. Čekáte tam, co se stane. Je to strašné.

Ležela jsem na posteli a silně zavřela víčka. Prosím ať jde o hloupý vtip.

"Bojíš se tmy krásko? ", zašeptal mi nějaký hlas u ucha.