Než pochopí... | [Sherlock] Johnlock ff

Johne Hamishi Watsone

"J-Johne?" Sherlock nechápal proč se John smál, vždyť mu provedl něco neodpustitelného.

"Sherlocku, já opravdu nechápu co se stalo, ale nepřijde ti ani trochu vtipné to, že teď tu na sobě prakticky ležíme polonazí?" John se zvedl a zamířil do své ložnice.

Sherlock se pousmál, opravdu to bylo alespoň maličko vtipné, vždyť na sobě měli jen svetry a spodky toho druhého.
"A pořád máš mé spodky!"

"Vracím!" se smíchem si je sundal a hodil je po Sherlockovi, potom si stáhl svetr co nejníže to bylo možné a odkráčel k sobě.

Sherlock se začal červenat a radši se odebral do své ložnice. Oblékl si svoje obyčejné oblečení, ale přes svou košili stejně přetáhl svetr od Johna. Cítil se v něm bezpečněji. Při uklízení své ložnice se začal rozvzpomínat na předešlou noc. Věděl, že to byla jeho chyba a litoval toho, že John nebyl tak úplně při smyslech, aby ho zastavil, ale nemohl litovat toho co se stalo. Byla to jedinečná vzpomínka o které s jistotou věděl, že jí jen tak nesmaže a hlavně, že již nic takového nikdy nezažije.
John se mezitím oblékl ve své ložnici. Seděl na posteli a přemýšlel nad vším co se stalo a co se bude dít. Věděl, že je Sherlock jedinečný muž. Chytrý, nejchytřejší jakého kdy poznal, pozoruhodný, nepředvídatelný, ale také pohledný, nemohl si lhát, Sherlock Holmes se mu líbil. Tak kde byl problém? Byl přece v tom, že randí s ženami ne s muži. Nemohl si připustit, že by měl být takový a kdyby byl, jakto že na to přišel až teď. Bojoval sám se sebou. Když tak vzpomínal na minulou noc, napadla ho otázka. Proč jsem ho nezastavil? Takovou odpověď od sebe nečekal, ale bylo to tak.

"Miluji ho..." zašeptal si sám pro sebe.

I přes všechny zábrany, které měl ve své hlavě si to konečně připustil. Žádná z jeho přítelkyň nebyla ta pravá, protože TEN pravý byl celou dobu s ním. Byl to ten nenechavý, tajemný, zvláštní, ale výjimečný spolubydlící. Některé dny nemluví, někdy zase mluví, když ani není doma, v koupelně má sbírku kočičích chlupů seřazených podle barvy a pod dřezem se mu rozkládá palec od pravé nohy nějakého chudáka. Přesně tenhle člověk Johna udržoval v neustálém adrenalinu, který potřeboval a potřeboval stejně tak i jeho. Johnovi se v hlavě vše srovnalo, ale stále nevěděl co by měl Sherlockovi říci. John si neuvědomoval jak rychle ubíhá čas, nevšiml si ani, že na posteli sedí již dvě hodiny.
Sherlockovi se to ticho, které panovalo po celém bytě, vůbec nelíbilo. To že byl John tak v klidu se mu nelíbilo ještě víc, ovšem nevěděl zda by ho měl jít zkontrolovat nebo ne.

Odvážil se přijít za dveře a jemně zaťukat. "Johne jsi v pořádku?"
Nikdo mu neodpověděl, ale slyšel nějaké zvuky, vyvodil si, že ho John vidět nechce nebo dokonce s ním mluvit. Odvážil se sáhnout na kliku, ale neotevřel. Obrátil se a s povzdechem vykročil.

Najednou za sebou uslyšel zvuk otevírajících se dveří. Nechtěl se obrátit věděl, že uvidí Johnův káravý a vyčítavý pohled. Mýlil se.
Sherlock najednou ucítil přítomnost Johnova těla, stál těsně za ním, byl tak blízko, že kdyby byl vysší měl by obličej v jeho kadeřích.

John mu položil ruku na rameno, jak nejjemněji uměl. Sherlock stuhnul, nedokázal udělat nic, ani jediný zvuk nevyšel z jeho pusy. John ovšem jednal dál. Přestal být tak něžný a Sherlocka si otočil směrem k sobě. V tu chvíli Sherlock zamumlal Johnovo jméno, v tom překvapení nebyl schopný ničeho jiného. John mu s prsty přiloženými na jeho ústa řekl pouze 'Pšššt' a postavil se na špičky. Vzal Sherlockovu hlavu do obou rukou, jeho prsty pročesávaly jeho husté vlasy a jeho rty se blížily k cíli. Sherlock stál jako socha, ale ve chvíli kdy se dotkly jeho rty s Johnovými se uvolnil. Trochu se sehnul, aby dal možnost Johnovi se k němu přiblížit ještě více. Pak si ale uvědomil co se děje, něžně odstričil Johna od sebe, který ho stále jednou rukou držel za zátylek.

"Johne, počkej. Víš-víš ty vůbec co děláš?"

"Já to vím, ale vypadá to, že ty to nevíš." řekl s úsměvem a chtěl pokračovat. Sherlock se však zarazil.

"Počkat, jak to myslíš?"

"Se mnou je to poprvé, viď." zasmál se John a věděl, že atmosféra je už ta tam. Pomalu sjel se svou rukou pryč a šel si dojíst snídani.

Sherlock se začal červenat.

"A-ano." rychlým krokem došel k Johnovi, který už seděl u stolu, "já udělal něco špatně?" Nechtěl si připustit, že by tomu tak bylo, ale zároveň věděl, že v tomhle ohledu je tu odborníkem spíše John.

"Netrap se tím." zasmál se John.

"No ne, počkat. Já to chci vědět."

"Měl by ses u toho víc uvolnit, všechno dělám já, jsi-jsi jako socha."

Sherlocka se to trochu dotklo, myslel, že dělal vše správně.

"Johne Hamishi Watsone, já tě žádám, aby jsis ze mne nedělal srandu, ale čelil problému."

"Sherlocku opravdu? Kde byla tahle vážnost ráno? O tom že jsme se spolu vyspali, ano vyspali nepokoušej se to zakecat" jeho ukazováček byl namířený přímo na viníka, který se radši přemístil do svého křesla, " o tom necekneš ani slovo, ale jakmile něco potřebuješ ty. Je to problém, no to snad ne..."

"Johne promiň, co se stalo?" Sherlock byl vyděšený, že to zase zvoral.

"Stalo se to, že jsi ten nejvíc do sebe zahleděný, sprostý, neomalený a nejnepříjemnější člověk. A přesně toho já miluji." John stál s úsměvem nad Sherlockem, který nevěděl, zda mu mají ty urážky vadit nebo se má zhroutit, protože mu právě vyznal lásku John.

Děkuju moc za čtení a podporu :)
Hlasujte, komentujte, jak se vám líbí tohle vyvrcholení příběhu. Tohle předposlední kapitolka, těšte se na tu poslední!

Katt ^•^