Tajemství krystalů 2 - Krystal Vzduchu [DOKONČENO]

1.kapitola

„Ty jsi č-člověk?“ vykoktala jsem ze sebe, když se před námi objevil muž z mého snu.
Měl černé delší vlasy, vypracovanou postavu a oči modré jako oceán. Na sobě měl bílou košili, přes ní koženou vestu bez rukávů, kalhoty a boty, přesně jak se mi objevoval v mých snech.
Usmál se na mě. Bože ten úsměv.
'Prober se!' okřikla jsem samu sebe v duchu. Mitch s Donnym měli pořád stejný výraz, oči vykulené a pusu do kořán. Nedivila bych se, kdyby jim nějaká hmyzí havěť vlétla do pusy.
„Sám tomu nemůžu uvěřit,“ řekl Blaez s překvapeným výrazem ve tváři.
'Je to pořád ten stejný Blaez?' šlo mi hlavou.
Pořád jsme stáli na tom stejném místě nikdo z nás se nehl ani o píď.
„Co to má znamenat?“ vypískla jsem, možná až trochu histericky.
„Co ti přesně řekl Arhes, když ti dával ten kámen?“ zeptal se.
„Řekl, že to pro tebe bude osvobození. Jen tohle nic víc,“ řekla jsem a byla docela vyděšená. Tohle se nevidí každý den, že jen tak drakovi přiložíte jakýsi modrý kámen na čelo a z ničeho nic se promění v člověka.
„Asi tím myslel tohle,“ ozval se najednou Mitch.
„Zvláštní, ale je to bomba,“ vykřikl Donny a tím prolomil určitou trapnou situaci. Začal se společně s Mitchem smát a placli si rukami ve vzduchu.
Bylo zvláštní vidět někoho, koho jste několikrát viděl ve svém snu. Ve snu! A teď stojí celý z masa a kostí před vámi.

„Musíme se někde utábořit,“ řekla jsem a koukla se na kluky. Už bylo hodně pozdě. Ostatní se mnou souhlasili. Proto jsme se dali do kroku. Hodila jsem si na záda těžký batoh, který předtím nesl Blaez, ještě jako drak, Mitch si vzal ten svůj. Všichni jsme šli mlčky a každý z nás si určitě srovnával myšlenky v hlavě. Nebo alespoň já ano.

Po několika metrech jsme narazili na ideální místo pro utáboření. Sedli jsme si mezi dva keře, ze kterých jsme otrhali několik větví a z nich založili malý oheň. Z batohu jsem vytáhla mapu a kluci vytáhli něco k jídlu. S chutí se do toho pustili. Ozývalo se jen občasné zamlaskání, praskání větviček v ohni a noční hmyz kolem nás.
„Na, dej si,“ řekl Mitch Blaezovi. Ten na něj koukal s vykulenýma očima. „No jo, ty jsi zvyklej na dračí jídlo. Jenže teď už si budeš muset zvyknout na lidský. Na ochutnej to. Není to zas tak špatný,“ řekl a podal mu kus chleba. Blaez ho nejistě vzal, podíval se na mě. Jen jsem přikývla, ani nevím proč. Zakousl se do chleba, chvíli vypadalo, jako když ho vyzvrací, ale nakonec mu zachutnal a dal si ještě jeden krajíc.

„Fajn, je čas jít spát,“ řekla jsem. Jelikož já jsem byla vyspalá až až, byla jsem na hlídce. Do rána zbývalo několik málo hodin, takže to nebylo zas tak špatný. Kluci se uvelebili kolem ohně a do několika minut jsem slyšela chrápaní.
Celou noc jsem přikládala do ohně, udělala se docela zima.
Noc byla klidná a tak jsem si z batohu vytáhla mapu a pro tentokrát jsem si ji pořádně prohlížela. Měli jsme jít na západ pro Krystal Vzduchu. Podle mapy byl ukrytý uprostřed jezera na malém ostrůvku, který střežily všelijaké vodní obludy.
'Ještě, že není někde pod hladinou. Štěstí pro nás, ale nikdy nikdo neví, co se může stát,' říkala jsem si pro sebe v hlavě.
Nakonec jsem zabalila mapu a schovala ji zpět do batohu.
Vyndala jsem krabičku s krystalem. Otevřela jsem jí a ozářilo mě zelené světlo. Byl úžasný.
Co tahle malá vecička dokáže. Přitom nikdo by si ji nikdy nevšiml kdybych ji měla vystavenou ve svém stanu v táboře.
Zavřela jsem krabičku a vrátila do batohu. Lehla jsem si na záda a sledovala noční oblohu a hvězdy. V hlavě jsem měla hned několik otázek. Ale na ty je ještě čas a sama si na ně odpovědět neumím.

***
Zdravíčko :)
Je tu nová kapitola pokračující knihy Tajemství krystalů.
Doufám, že se vám bude líbit :)