Tajemství krystalů 2 - Krystal Vzduchu [DOKONČENO]

10.kapitola

Ještě dlouho jsme stáli v tom prázdnu. Zkoušeli jsme křičet, zkoušeli jsme hledat nějaký východ, ale nic nebylo platný. Nevím, co je tohle za místo a ráda bych věděla, jak se odtud dostat. Kluci to úplně vzdali a sedli si na bílou podlahu. Vlastně tady bylo všechno bílé, už mě z toho začínaly bolet oči a hlava.
Začala jsem přecházet z místa na místo a zkoušela něco vymyslet, ale nic.
„Lauren, probuď se,“ slyšela jsem jakýsi hlas.
„Slyšeli jste to?“ zeptala jsem se kluků. Ti jen na mě koukali jako na blázna. Asi už tady vážně šílím.
„Lauren, musíš se probudit,“ slyšela jsem znovu. Ten hlas mi někoho připomínal. Jakobych ho už někde slyšela, někdy hodně dávno.
„Jak to mám udělat?“ zašeptala jsem. Už jsem si vážně připadala jako blázen.
„Musíš zavřít oči a usnout,“ řekl ten hlas. Usnout? To myslí vážně? Nic lepšího tě nenapadlo?

Povzdechla jsem a sedla jsem si na zem do tureckého sedu. Zavřela jsem oči a zkusila tedy usnout. Moc mi to nešlo, ale přeci jen. Za několik málo minut jsem usnula.

Rychle jsem se nadechla, jakobych se zrovna potopila a vynořila se z vody. Viděla jsem rozmazaně, ale během chvilky sem viděla normálně.

Rozhlížela jsem se, kde jsem. Všichni jsme pořád leželi v tom přístřešku. Rychle jsem skočila ke klukům a pokusila se je probudit. Chvíli to trvalo, ale pak se mi podařilo probudit Mitche. Ten šel probudit Donnyho a já Blaeze.
„Co se stalo?“ zeptal se Mitch, když jsme byli všichni plně při smyslech.
„Nevím, ale ta Elisa něco řekla a pak si nic nepamatuju,“ řekla jsem a rozhlížela se kolem abych našla batoh. Naštěstí ho nikam neodnesly. Rychle jsem k němu skočila a začala se v něm hrabat jestli mi něco nevzaly. Krystal a mapa byly na stejném místě.
„Díky bohu,“ řekla jsem potichu.
„Co teď?“ zeptal se Mitch. Chvíli jsem přemýšlela. Nenapadalo mě nic jiného než utéct, ale jak? Podívala jsem se ven z přístřešku a uviděla několik víl. Zkoušela jsem najít Elisu, ale nikde nebyla. Až po chvíli jsem jí zahlédla a s.. Victorem.

„Sakra!“ zaklela jsem a zalezla zpět.
„Co se děje?“ zeptali se všichni najednou.
„Je tu Victor. Ten parchant má snad všude svoje lidi. Ať je to kdokoliv,“ řekla jsem naštvaně.
„Musí tu být nějaká cesta odkud se dostaneme k Jezeru vzpomínek,“ řekl Blaez. Přemýšlela jsem kudy by se dalo utéct, aby nás nikdo neviděl. Pak jsem vytáhla nůž a zničila zadní část přístřešku. Rozsekala jsem několik slabých větví a podívala se jestli tam nikdo není. K mému překvapení byl vzduch čistý.

'Že by to bylo až tak jednoduché?'

„Tak jo, tudy by se dalo nějak utéct. Vemte si věci a..“ nedořekla jsem to, protože do přístřešku vešel Victor.

'Jasně, že mě to nenapadlo.'

Byl vysoký, musel se v tom malém domečku krčit. Byl podobný mému otci, ale přeci byl jiný.
„Ale ale, snad se nám nechystáte znovu utéct,“ řekl hrubým hlasem. Klekl si a podíval se na mě. „Opět se setkáváme,“ řekl a pohladil mě po tváři, ucukla jsem.
„A taky naposled,“ řekla jsem znechuceně.
„Pojď, půjdeme si popovídat spolu,“ usmál se a vytáhl mě ven. Svázal mi ruce a odváděl někam dál od kluků. U přístřešku zůstali dva Victorovi muži.

Šli jsme několik minut až jsme došli k nějaké řece. Vzpírala jsem se mu, ale neměla jsem nejmenší šanci. Zničeho nic mi rozvázal ruce.
„Sedni si,“ řekl přísně a sám se posadil. „Měla by jsi něco vědět.“
„To, že jsi zabil mou matku? To už vím dávno,“ vyplivla jsem ty slova z pusy jakoby to byl jed a pořád stála. Zklopil zrak a zdálo se jakoby nad něčím přemýšlel.
„Nezabil jsem ji. To Taylor ji zabil.“

***
Zdravíčko 😊
Tak je tu další kapitola a doufám, že se vám líbila.
Jaký z toho máte pocit? Budu ráda za názory 😘