Tajemství krystalů 2 - Krystal Vzduchu [DOKONČENO]

15.kapitola

Probudila jsem se do světlem ozářené teplé noci.

'Co tím máma myslela?' ptala jsem se sama sebe.

Nechápala jsem, proč bych otci neměla dávat krystaly když mě pro ně poslal. Když si vzpomenu, že draci mi řekli a dokonce i Victor, že otec není ten za koho ho mám a teď mi to řekla i matka – i když jen ve snu – začala jsem mít jisté pochyby. Šla jsem za Donnym s tím, že ho vystřídám. S úsměvem na tváři to přijal a šel si lehnout.

Vstala jsem a šla se podívat k jezeru. Ve vodě se něco pohnulo. Zkusila jsem se na to soustředit abych poznala, co to je, ale nic. Najednou jsem uviděla jasné modré oči, které na mě koukají z pod hladiny. Leknutím jsem nadskočila. Vynořila se totiž hlava, lépe řečeno ženská hlava.

„Kdo jsi?“ zeptala se mě hlasem, který se mi v uších alespoň ještě dvakrát ozval.
„Já-já jsem Laurem, kdo jsi ty?“ vykoktala jsem ze sebe. Zasmála se.
„Já?“ zeptala se se smíchem, přikývla jsem. „Já jsem přeci jezerní panna, copak mě nepoznáváš,“ v ten moment vystrčila z vody její zlatavý ocas. Vlasy měla blonďáté a zapletené do složitého copu a v něm zamotané květiny a mušličky.
„A co tu pohledáváš?“ zeptala se.
„S přáteli něco hledáme,“ řekla jsem. Nechtěla jsem říkat, že hledáme krystal.
„Hledáte krystal, že ano?“

'Ona mi snad čte myšlenky,' přikývla jsem.
„Už tu bylo několik z vás a taky je hledali. No já vím, kde je,“ řekla, usmála se a rulami hladila hladinu jezera.
„Je pod vodou, vím,“ řekla jsem a zahleděla se na místo odkud šlo malé světélko.
„Ale nebude snadné se k němu dostat,“ řekla a ponořila se do vody. Po zbytek noci jsem jí už nezahlédla.

Začalo svítat a kluci se pomalu začali prbouzet. Sbalili si věci a přesunuli jsme se k jezeru. Přemýšleli jsme, jak se ke krystalu dostaneme. Bylo jasné, že jeden z nás pro něj musí doplavat. Ale jelikož ani jeden z kluků neuměl tak dobře plavat jako já, zbylo to na mě. Nevěděla jsem, jak to tam dole bude vypadat a jestli tam nebudou nějaké nástrahy, ale věděla jsem že to musím provést rychle. S menšími obavami jsem vlezla do jezera a brodila se co nejdál.
Najednou jsem za sebou slyšela menší vypísknutí. Ohlédla jsem na kluky a to, co jsem viděla mě překvapilo. Tráva, na které stáli během několika minut vyrostla do větší délky a obmotala klukům nohy. Nemohli se hnout.
„Co se děje ?“ zakřičela jsem na ně.
„Nemůžeme se pohnout,“ křikl Mitch a snažil se nožem useknout trávu. Ovšem bez jakéhokoliv výsledku. Tráva jakoby sama ožila a dál rostla.
„Plav pro ten krystal, zvládneme to,“ řekl a dál se snažil zbavit té trávy, která je obmotávala už i kolem pasu. Zhluboka jsem se nadechla a potopila se. Ale to jsem nesjpíše neměla dělat.

*O 14 let dříve*

Znovu jsem seděla u vody, kde jsme si s otcem nejčastěji hráli. Ale pro tentokrát jsem tu nebyla jako malé dítě, ale jako dospělá. Seděla jsem na kořeni stromu a dívala se do vody. Nevěděla jsem proč tu jsem, ale brzy jsem to pochopila.

Viděla jsem samu sebe jako malé díě, které běží k vodě a za ní běžel.. Victor?

'Co to je?' ptala jsem se sama sebe.

Běželi jsme k vodě a skočili do ní. Cákali jsme po sobě vodou a smáli se. Když jsme vylezli z vody blbli jsme spolu jen tak.
Najednou jsem si všimla, že k nám běží můj otec. Ve tváři měl zlost.
„Co tu děláte?“ zakřičel na Victora. Victor si stoupl a mé malé já si stouplo za něj. V očích jsem měla strach. Chytila jsem Victora za ruku a pevně ji stiskla.
„Hrajeme si, to se nesmí?“ řekl. Po chvíli se podíval na ruku mého otce a na věc kterou v ní drží. Nemohla jsem tomu uvěřit. Nůž a.. od krve.
„Co jsi to provedl?“ zakřičel na něj Victor.
„Já? Ty si to provedl!“ a vrazil mu nůž do ruky.
„Co to,“ nedokončil větu. Pak se na něj nevěřícně podíval a zdálo se, že ví co provedl. Odhodil nůž popadl mě do náručí a běžel zpět do tábora.
Otec se za námi chvilku díval. Potom vytáhl z kapsy od kalhoty látku a vzal do ní nůž. Běžel zpět do tábora.

Seskočila jsem z kořene stromu a rozeběhla jsem za ním. Běžela jsem k nám do chatrče, zahlédla jsem, jak mě Victor odnesl k Mitchovo mamince a řekl, ať mě pohlídá.
Poté se rozeběhl do naší chatrče. Vešla jsem hned za ním a to, co jsem viděla mi hrnulo slzy do očí. Viděla jsem svou mámu, jak leží bezvládně na posteli a v místě, kde má srdce se řine krev. Oči měla otevřené dokořán a v nich nic. Jen prázdnotu. Victor k ní okamžitě přiskočil a začal brečet. Naříkal. Ve dveřích se objevil můj otec, Victor se na něj otočil a skočil po něm.
„Ty hajzle, co si to provedl!“ křičel a dával mu jednu ránu za druhou. Victor to po chvíli vzdal a vrátil se k mé matce. Nemohla jsem uvěřit tomu, co vidím.

'Můj otec zabil matku?' šlo mi hlavou.

Z venku jsem zaslechla, jak otec křičí na ostatní bojovníky, že jeho bratr zabil jeho ženu. Několik bojovníků vběhlo do chatrče a chytli Victora za paže. Chtělo se mi začít křičet. Odvedli ho do jedné z cel.
„To mi nemůžeš udělat Taylore. Co má dcera. Na tu si zapomněl?“ křikl na něj z místnosti, do které ho zavřeli.
„Lauren už není tvoje dcera za to, co jsi provedl," prskl na něj a odešel.

*Přítomnost*

Zničeho nic jsem se probrala na souši, vykašlala jsem vodu, kterou jsem měla v puse a v plicích. Kluci nade mnou stáli a starostlivě na mě koukali.
„Lauren, jsi v pořádku,“ přiskočil ke mně Mitch.
„Jo,“ řekla jsem. V ruce jsem ucítila nějaký předmět. Když jsem se podívala nevěřila jsem tomu.

Měla jsem v ní Krystal Vzduchu. Byl nádherný. Byl skoro celý průhledný, kolem krajů byl zbarvený do světle modré barvy.
„Zvládla jsi to Lauren,“ křikl Donny a společně s Blaezem a Mitchem mě objali.
„Jak?“ nevěřila jsem. Kluci mi přesně vylíčili, jak jsem se k krystalu dostala. Pý mi pomohla jakási vodní panna a když mě vytáhli z vody, byla jsem v bezvědomí.

Nyní máme další krystal a můžeme se vydat pro další. Jen jedna věc mě teď trápí. Otec zabil mou matku a Victor je.. můj otec.

***
Zdravíčko 😊
Tak a je to tu !!!!
Poslední kapitola tohoto dílu je zde. Co na to říkáte ? Jaký z toho máte pocit ?
A co myslíte, co bude v příštím díle ?
Snad se vám tento díl líbil :)